Horor v knihovně a nejkrásnější podzim, zdá se, k sobě příliš nepasuje, ale opak je pravdou. Horor v knihovně? Nemožné! A přesto, stačí tak málo, jedno opomenutí a je tu!
Je říjen 1998 a naše knihovna slaví 85. výročí založení. Organizace oslav i zasedací síně probíhá bez problémů. Účinkující jsou připraveni, hosté na svých místech, zahajujeme. V recitačním pásmu z díla Jaroslava Seiferta, nositele Nobelovy ceny, vystoupí režisérka Hana Kofránková a herec Alfréd Strejček.
Na improvizované pódium, ohraničené stoly (nahrazujících židle), přichází pražští umělci. Rychle ještě poslední kontrola, zda je vše v pořádku a vidím, je zle! Ten jeden jediný stůl (se třemi nohami) stojí přímo uprostřed řady. Kolegyně, sledujíce můj upřený pohled, znehybněla. Naše ruce se pod stolem automaticky setkaly a očima jsme střídavě hypnotizovaly stůl (snad doufajíce, že zmizí) a účinkující (doufajíce, že je udržíme na jednom místě)!
Recitační pásmo se zdálo být nekonečné (trvalo necelou hodinu)! A najednou byl konec! Úlevu střídala radost, radost úleva a zase radost, ale nejen z krásného zážitku!!! Kdo nás ochránil? Snad "skřítek Knihovníček" nedopustil, aby se stalo něco, na co jsme nechtěly ani pomyslet, ani vidět ve snu, natož ve skutečnosti!
Horor? Pro nás knihovnice určitě ano! Ovšem také nejen nejkrásnější, ale i nezapomenutelný podzim!
|
