Expedice oksroN: 
sedmnáctka je jednička

Expedice oksroN:
sedmnáctka je jednička

5. 7. 2014
...Pokračování
Tak číslo sedmnáct, vážení, není nijak významné a vedle trojky, sedmičky, devítky a třináctky se musí cítit trapně. Ne tak na mapě Norska.Tam je to jednička. Je to číslo silnice, která spojuje Bodo se Steinkjerem na silnici E6.
Než se po ní projedeme je třeba říci, že jsme se tentokrát rozdělili na dvě party. Gró, šest členů Expedice z nichž dva byli nováčci, cestovalo autem. Tento předvoj ukrajoval z oněch zhruba tří tisíc kilometrů kousek po kousku a "mazáci" provedli nováčky Oslem, namlsali je v Geirangeru a sledovali, jak jim lezou oči z důlků v Trollstigen, absolvovali radostné shledání s polárním kruhem i peřejemi řeky Skjerva a byli v cíli, "našem" kempu v Kjjelingu.. Stihli to.do 4.července a v 17 hodin čekal Jirka na letišti v Bodo pln očekávání věcí příštích.

Téhož dne ráno jsme s Janou odletěli z ruzyňského letiště vstříc prvnímu průšvihu. Cesta letadlem měla být také testem jak se rychle a levně dopravit za polární kruh a tak jsme letěli za cca 6500 Kč zřejmě nízkonákladovými letadly. Nejdříve do Kodaně /turbulence, při které vířila káva prostorem/ a z Kodaně do Oslo. A to se už schylovalo k onomu průšvihu. Norsko není členem EU a tak jsme na letišti Oslo museli vystoupit včetně zavazadel z tranzitního prostoru a znovu se odbavit pro let do Bodo. V mém zavazadle byl umně ukryt litr slivovice ve sklenici, pečlivě zabalené do několika vrstev "bublinkového" igelitu, dar to pro zbytek výpravy na přivítání.

Ještě než se objevil vak na pásu, který nabídl zavazadla, dolétla k nám libá vůně slivovice, která hravě přerazila vůni parfému mé spolucestovatelky Jany. Setřel jsem slzu z oka a mokvající vak zvedl z pásu. Čas byl natolik neúprosný, že jsme nestihli vak znovu odbavit jako zavazadlo a tak jsem jej nesl přes letištní kontrolu do letadla. Kontrola bděla. Když jsem přes ni prošel s kalhotami v hrsti, protože ke kontrole jsem musel přiložit i opasek s kovovou přeskou a uchopil vak, celník na mne s milým úsměvem kývl, abych šel stranou. Stalo se. Z útrob vaku jsem musel vyndat všechny věci a celník postupně vyhodil: střepy z láhve od slivovice, pastu na zuby, sprej na nohy, nůž na krájení, strojek na holení a skleněný dárek pro majitele kempu v Kjellingu. Alkoholové výpary jej ovšem naladily natolik vstřícně, že se omluvil a konstatoval, že jeho práce je někdy velmi náročná. Odletěli jsme v 16 hodin a k rychle uloženému vaku do schránky nad hlavou jsme se moc neznali a od poloviny cesty jsme sledovali nádherný pohled na norský sever z ptačí perspektivy. Neskutečné!
V kempu šest mužů ve vyrovnaném tvaru přijalo nás s písní hymny na rtech a pohledem plným očekávání. Chcete znát text? No prosím:
 
"Máme šmrnc, máme styl, máme srdce ze zlata,
jsme do slunce. do větru, do deště i do bláta.
Na sever když vyjedem, oči se nám rozzáří
do Norska vjíždíme vždy s úsměvem na tváři."

Když hymna dozněla, jal jsem se naplnit jejich očekávání a místo s flaškou slivovice, jejíž střepy skončily na letišti v Oslo, jsem obešel řádu s otevřeným ruksakem a dal každému čuchnout.

Zklamání neznalo mezí a tak jsme na přivítanou otevřeli plastovou láhev od Matonni s obsahem, který si nic nezadal s bývalým už nápojem, který mně způsobil tolik adrenalinového potěšení. Následovaly dny plné pohody, nic nedělání, tresek pojídání a poflakování.

V krempu máme souseda z Německa, který sebou vozí na dovolenou v kempingovém autě místo ženy svého koníčka, prezentovaného výstavou výsledku několikaletého skotačení. Jeden nám dal potěžkat, ostatní prohlédnout a byli jsme z jeho umění paf. Navíc hrál slušně na heligónku a tak jsme ho přizvali na čersko-norský večer, který v kempingu každý rok pořádáme. Zahrál všechno, co nás napadlo, dokonce i některé české písničky. Na dotaz kde k nim přišel poukázal na skutečnost, že čas od času dojede na E 55 do Dubí a nechá si některé přezpívat místními pouličními slečnami. Tak to jsme mu zrovna uvěřili!

Slunce si nejde odpočinout ani o půlnoci a tak kdy vlastně máme spát? Máme to s časem zamotané a tak zalehnem individuálně, když nám začné klesat brada.

Sedmnáctku jsme již jednou pokořili, ale bylo to ve spěchu. Letos jsme si na ni vyčlenili čtyři dny a ochutnávka začala na ledovci Svartizen pouze ve třech.Přemluvil jsem se a doprovodil nováčky na ten půldenní výlet. Cesta byla stejná, jako už po kolikáté, ani jízdní řád loďky, která nás převážela k jezeru u ledovce se nezměnil. V noci se mně zdálo, že mně někdo ukradl boty a to je vždycky špatné znamení pro následující den. Skutečně. Loďka přistála u mola a my tři jsme se s desítkou dalších turistů vyhrnuli na plácek před ním. Mé srdce poskočilo radostí: "taxík"- oprýskaná fordka pro osm osob stál na svém místě. Tak já se zase jednou k ledovci svezu. Ovšem šofér nikde. Jako náhradní dopravní prostředek je k dispozici klasický, leč moderní bicykl. Žádná Ukrajina. Také dobré. Uložil jsem kameru do košíčku před řidítky, zavzpomínal, který že se psal rok minulého století, kdy jsem na bicyklu naposledy seděl, namířil řidítka správným směrem, naskočil a s hrůzou v očich zjistil, že nejedu ve směru řidítek, ale vlevo, mezi lavičky. Už před lavičkami jsem se poroučel k zemi a zabránil tak střetu s nimi. Odřené koleno, otřes sebedůvěry a všeobecné pozdvižení mezi přihlížejícími turisty. Když jsem se vzpamatoval a prohlédl kolo okamžitě jsem zjistil příčinu popsaného excesu. Přední kolo nesměřovalo stejným směrem jako řidítka. Tak jsem je vzal mezi kolena, řidítka narovnal, odmítl ošetření a vyjel. Za dvacet minut jsme byli pod splazem ledovce.

O ledovci Svartizen byla už před časem řeč v jiném článku a tak budu stručný. U ledovce jsem si sedl na lavičku, rozbalil svačinu a zapíjel ji vodou z ledovce. Hoši se vydali na dvouhodinovou cestu ke splazu a do jeho okolí. A čtu si na panelu: deset dní od této naší tůry zahynul pod ledovcem Svartizen český turista a jeho kolegyně byla zraněna utrženým blokem ledu. Možná jste to také četli. 
 
Loďka nás odvezla zpět k parkoviště našeho auta a vzájemně jsme si klepali po ramenou, jak jsme to stihli a
Standa psal v autě půl hodiny do deníku. Připojili jsme se k ostatním u trajektu ve Foroy.
Na sedmnátce je celkem pět trajektů a z nich jsme čtyři použili. Užívali jsme si přírody, vtipkovali,recitovali pasáže z Cimrmana, dojídali předpečené ryby a notovali si "Ježišmarja, já sem tak zdravej" od skupiny Nadoraz. Bylo nám skvěle. Vrátili jsme se opět před polární kruh. Na trajektu nás na to kapitán upozornil a tak jsme si ono místo,označené na pobřeží,vyfotili.

Zlatým hřebem cesty po sedmnáctce se měla stát návštěva "ptačího ostrova" Lovund. V průvodci jsme se o něm dočetli: "Dále od pobřeží se nachází ostrov, který je známý svým obrovským skalním masivem nevšedního tvaru a skvělými podmínkami pro rybaření. Kromě malé rybářské vesničky zde najdeme velké ptačí kolonie, čítající asi 100 000 jedinců. Ostrov je dosažitelný trajektem z obce Skokkvagen ležící na silnici č.17, zájemci o delší pobyt si mohou pronajmout tradiční rybářský domek na pobřeží." Už v kempu, kde jsme noc před očekávanou událostí přespali, jsme sondovali odjezdy trajektu a bližší podrobnosti. Informace byly kusé, navíc zavádějící. Když jsme přijeli do vesnice Skokkvagen, snadno jsme nalezli přístaviště a parkoviště plné aut. Jediná osoba, která byla široko daleko k disposici byla studentka-brigádnice na mistní poště a ta nám s výrazem viny v očích sdělila, že další trajekt jede až zítra. Ten dnešní už odjel před půl hodinou. Takže těch osm moravských ptáků se mezi těch 100 000 místních nedostalo. Škoda. Snad příště. Po pár kilometrech zastavujeme na vyhlídce, která vyráží dech a vedeme řeči,j estli ten ostrov Lovund je ta malá homolka úplně vzadu v mlžném oparu. Kroutíme mapou i hlavou, výsledek? Remíza.

Odpoledne jsme dojeli do rybářského města Sandnessjoen, nazývaného "Srdce Nordlandu". Moc se nám líbilo a hlavně přístav. A abych nezapoměl, je to rodiště básníka Petera Dasse. Že vám to nic neříká? Nejste sami.   
Nestihli jsme ostrov Heroy /kostel z 12.století/ ani ostrov Tro a tím pádem neviděli skalní kresby, které mimo jiné zobrazují nejstaršího lyžaře. Zato jsme si při jízdě mohli prohlédnout známou skalní formaci Sedm sester a dohodli se, že upozorníme příslušné norské orgány, že stejný název mají i vodopády u Geirangeru a aby byla přerušena přílišná feminizace v názvech, navrhneme název Sedm bratrů. Jaksi jsme na to pozapoměli. Stihli jsem ale přejet a posléze vyfotografovat unikátní visutý most, po jehož prohlídce smekl i Jenda, který je po třiceti letech práce v oboru mostů odborník na slovo vzatý.   

Příští den ráno jsme vyrazili dál. Rozpršelo se a tak jsme změnili trasu a ze sedmnáctky odbočili na E 6. Přišli jsme tak o pohled na horu Torgatten a o zajímavý otvor ve skále. Škoda, zajímavé otvory nás velmi přitahují. Sedmnáctka beztak už po nějakých dvěstapadesáti kilometrech končila a nováčci se těší na katedrál Nidaros v Trondheimu. Musíme tam ovšem dorazit nejpozději kolem sedmnácté hodiny, protože v osmnáct se katedrála uzavírá. Stihli jsme to.

Hlavní vchod byl už zavřený a bočním vchodem proudili do katedrály věřící na bohoslužbu. Po krátkém váhání jsme vstoupili i my. U vstupu jsme se dověděli, že součástí bohoslužby je i varhanní koncert. Usedli jsme do dubových lavic a pokorně naslouchali hudbě i slovům pastora v norštině, angličtině i němčině. Většina z nás rozeznala, kterým jazykem právě mluví. Děláme pokroky. Kolem sedmé vyjíždíme vstříc dalšímu dílu tohoto cestopisného seriálu, který zřejmě ponese název "Expedice oksroN a kdo je víc".
expedice oksroN
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.