Stonožka na křižovatce

Stonožka na křižovatce

12. 5. 2014

Po státní silnici číslo padesát se plouží osobní automobil. Je druhá polovina padesátých let a řidič nespěchá. Trochu zadumán věnuje jízdě jen malou pozornost. Najednou na poslední chvíli zpozoruje pána zuřivě točícího červeným hadříkem. Ještěže regulovčík stačil včas uskočit. V mysli překvapeného řidiče se zjevila otázka: "Proboha, co ten chlap dělá uprostřed silnice?“

To co uviděl v příštích okamžicích jej přivedlo do trapných rozpaků. Přes křižovatku v obci Podboří se sune dřevěná chaloupka na jejímž spodku cupitá několik párů nohou! "Stonožka na křižovatce!“ vykřikne řidič a oběma rukama si mne oči. Ještěže automobil stojí. Pak jej napadá: "Buďto už blbnu, nebo místní ochotníci nacvičují pohádku o domečku na kuřích nožkách!“

Obojí je špatně. Místní fotbalisté totiž přenášejí starou dřevěnou kabinu ze starého hřiště na zbrusu nové! Někdo vymyslel, že bude lépe chaloupku přemístit lidskou silou, nežli převážet na valníku za traktorem. Také rozebrání dřevěného srubu a části pak montovat na jiném místě se zdálo zdlouhavé a zbytečně komplikované. Kupodivu se v roce 1956 našla taková síla brigádníků, že zcela zaplnili vnitřek chaloupky, která neměla dno. Nevýhoda hliněné podlahy se ukázala být v tomto případě rozhodujícím faktorem. A tak křidlice dolů, lidé dovnitř a hajdy přes křižovatku na nové místo. Nadšení sportovci z moravské vísky ještě dlouho před epochálním přemístěním kostela v Mostě dokázali přemístit jinou "budovu“ po vlastní ose.

Starému hřišti vévodila dřevěná kabina od Protektorátu. Místní tesař věnoval práci a podnikatel, majitel stolárny a starosta v jedné osobě dřevo. Celé desetiletí se pak na malém hřišti, oploceném tyčkovým plotem, odehrávaly líté boje místních fotbalistů. Hřiště bylo limitováno na délku. Za jednou brankou se nalézal násep státní silnice a za druhou cesta do školy a zahrada nevlídného majitele, jedovatého dědka. Častokrát býval zápas přerušen, neboť míč zmizel v zahradě soukromníka a každé vniknutí kluka, podavače míčů, bylo spojeno s nebezpečím několika facek. A to ještě soukromé vlastnictví nebylo svaté, jako v dnešních časech. Hřiště bylo krátké, takže při výkopech od branky se jednalo o jakýsi tenis, protože při troše nepozornosti mohl dát protější brankář z výkopu gól druhému brankáři!

V těchto dřevných dobách se hráči obou stran umývali studenou vodou z místní pumpy a ve svých částech měli pod sebou hliněnou zem.

Přenesený starý dřevěný srub pak poctivě sloužil i na novém hřišti. Nové hřiště bylo škvárové a kolikrát se fotbal odehrával za neregulérních podmínek. Nejenže hráči hráli na škváře, ale často v mracích prachu. Bylo to jako když křižník Edinburg vypustil umělou mlhu. Hráči často opouštěli hřiště celí umounění, jako horníci na konci směny. Také na novém hřišti byla k dispozici pouze studna. Za brankou byl ovšem ještě potok. Míče už nemizely v zahradě soukromého pozemku, ale musely být loveny zvláštní naběračkou na dlouhé tyči.

Konečně se naplnil i čas starých dobrých kabin. V sedmdesátých letech bylo dřevo vystřídáno zdivem. Nové a prostorné kabiny konečně začaly sloužit fotbalistům sprchami s teplou vodou, prostornými místnostmi a dokonce schůzovou síní tradic s poháry a fotografiemi. Po jistou dobu stály nové kabiny a zasloužilá stařenka těsně vedle sebe.

Stařičká budka byla později přemístěna k potoku a zcela opuštěna působila coby útočiště různých vandalů a nekalých živlů. Později byla dřevěná chaloupka rozebrána a použita jako palivové dříví. Zůstala tak pouze v myslích pamětníků a jen na fotografiích. Rozmnožila sbírku historických dokumentů s názvem Mizející Podboří. Stihnul ji stejný osud jako kruhovou cihelnu, budovu starého nádraží, pěstitelskou pálenici a vilu továrníka Habrdy.

A přece se dřevěná bouda stala předmětem příhody, kterou píše sám život. To ještě stála těsně vedle nových kabin a byla v původním stavu.

Opřen o zábradlí sleduje fotbalový zápas předseda oddílu. Na předloktí levé ruky má červený pásek a na prsou se mu klimbá štítek s nápisem Hlavní pořadatel Je zcela zaujat děním na hřišti, když vtom jej osloví nesmělá dívenka. "Pane pořadateli, prosím vás, kde je tady WC?“ Hrou zaujatý funkcionář jenom pokynem ruky naznačí směr k novým kabinám. Dívenka ale míjí zděnou budovu a zamíří omylem k dosud vedle stojící dřevěné chaloupce. Nikdo její azimut neopravil.

Za několik minut se vrací. A tu předseda vznáší dotaz: "A jaké to bylo?“Očekává ódu na zbrusu nové sociální zařízení. A dívenka se uzarděním odpoví: "Bylo to dobré. Ale vždycky je na toaletách napsáno Muži, nebo Ženy. Ale proč v těch vašich dřevěných záchodech máte napsáno DOMÁCÍ – HOSTÉ?“

 

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.