Katastrofa německé vzducholodi Hindenburg, při které přišlo 6. května 1937 o život 36 lidí, znamenala definitivní konec éry majestátních vzdušných plavidel. Příčiny neštěstí, které se stalo nedaleko New Yorku během přistávání po úspěšném transatlantickém letu, jsou přitom dodnes předmětem debat. S oficiálním vysvětlením, že se Hindenburgu stal osudným únik nosného plynu, tedy vodíku, zažehnutý výbojem statické elektřiny, se totiž mnozí nespokojili a spekulovali o sabotáži.
Velkolepé vzducholodě, létající v druhé polovině 30. let mezi Evropou a Amerikou, totiž byly výkladní skříní nacistického režimu. Pohodlí na palubě se dalo srovnat s luxusními parníky té doby – na sedmdesát cestujících mělo k dispozici nejen pohodlné kajuty, ale také rozlehlé společenské prostory. Nechyběla promenáda s křesílky a okny, z nichž mohli cestující obdivovat ubíhající krajinu, klubovna s malým koncertním křídlem, kuřárna, palubní bar, čítárna a písárna.
Nic z toho ale nepomohlo vrátit po katastrofě plavidla, pojmenovaného po německém generálovi a prezidentovi (jenž uvedl do kancléřského úřadu Adolfa Hitlera), vzducholodím ztracenou důvěru. Katastrofa Hindenburgu ostatně byla první událostí svého druhu, kterou detailně zachytili reportéři, jejichž snímky záhy obletěly svět. Pro německé vzducholodě byla symbolickou tečkou za slávou, kterou zanedlouho zpečetila druhá světová válka. Poslední z nich, včetně LZ 130, sesterské lodi Hindenburgu, byly v roce 1940 rozebrány a materiál použit na výrobu letadel.
