Moje kruté i krásné zimy (soutěž)

Moje kruté i krásné zimy (soutěž)

30. 1. 2014

Dovedete si představit, že někdo, kdo se jako dítě bojí sklouznout na klouzačce, děsí se každé sněhové koule, která mu cestou do a ze školy prosviští kolem hlavy, nikdy by sám nesjel z kopce na saních, se jednoho dne už coby téměř dospělý octne náhle a nečekaně na Popradském plese, kde pro sníh není málem vidět chatu?

Tak přesně toto se přihodilo mně. Studovala jsem a ve studijním plánu byl lyžařský výcvik. Pro mě pohroma. Doufala jsem, že se nebudu muset zúčastnit, když nemám lyžařské vybavení a nehodlám si ho do budoucna pořizovat, ale chyba lávky. Všechno jsem si mohla půjčit.

Jediným světlým bodem v těchto dnech byl pro mě fakt, že se dostanu do zimních Tater. Hory miluji. Jela jsem tedy s velmi smíšenými pocity. Byla jsem okouzlena krásou tatranské krajiny a vyděšena pohledem na sjezdařskou dráhu a představou dnů příštích.

Aby toho nebylo málo, hned první den pobytu začal běžkami. Byla to obyčejná dřevěná prkýnka bez jakkoliv upravených hran a skluznice. Jen stát na nich byl pro mě děs, protože hezky mrzlo a běžky nedočkavě klouzaly. Vrcholným okamžikem hrůzy byl ovšem úkol dne: Sjezd od Popradského k Štrbskému plesu.

Hrůza mi asi zatemnila mozek, protože z průběhu cesty nemám žádné jiné vzpomínky kromě těch, že padám a vstávám, abych vzápětí padala. Rozhodně jsem se nekochala krásou okolní krajiny. Přesto jsem nějak dojela nejen dolů, ale také zpět, aniž jsem dolámala sebe či běžky.

Příští den začal výcvik na sjezdovce s tím, že na jeho konci budou závody ve slalomu. Ty jsem nemusela absolvovat jen proto, že jsem hned další den tak nešťastně upadla, že pro mě lyžování skončilo. Pochroumala jsem si koleno a nohu mi dali na měsíc až po zadek do sádry. Bylo to velmi nepříjemné, ale mnohem horší byla skutečnost, že po sundání sádry nebylo možné další tři měsíce nohu narovnat. Už jsem přestala věřit ve zlepšení, když se to najednou jako zázrakem změnilo. Teď  však bylo víc než jisté, že se lyžování nestane mým koníčkem.

Nikdy však neříkej nikdy. Vdala jsem se, přestěhovala k Jeseníkům a s nadšením vítala každý první sníh. Chodila do lesů na procházky a obdivovala „odvážné“ běžkaře, jejichž stopy jsem opatrně obcházela, abych je neponičila. Narodily se děti, a když patřičně povyrostly, světe div se, přihlásily se do lyžařského kroužku. Manžel také nelyžoval, ale rád s nimi jezdil na různé soutěže, zatímco já doma trnula, kdy je přiveze domů zasádrované.

Sněhu bývalo tolik, že se pěšky nedalo lesem chodit, aniž by se člověk musel prodírat závějemi. A tehdy zřejmě došlo k tomu, že jsme se rozhodli koupit si běžky. Mohli jsme vyjíždět přímo od paneláku, ve kterém bydlíme, a zase se k němu vracet, dokud neposypali cesty i chodníky. Zpočátku jsme vyhledávali jen roviny, ale na mnohá krásná místa bylo třeba dostat se také do kopečka, odkud se muselo zpět zase z kopečka.

Pak manžel onemocněl a já začala běžkovat s přáteli, kteří byli odvážnější. Zpočátku jsem na větším kopci sundávala prkýnka a nesla je dolů na rameni, ale čím dál častěji jsem se nechávala strhnout ostatními a sjížděla za nimi. A zase se smíšenými pocity. Líbilo se mi, když jsem svištěla lesním tichem a zároveň jsem se hrozně bála. Ale ten strach se mísil s nadšením, že jsem toho schopna. Kolikrát jsme se vraceli až za šera, takže jsem spoléhala pouze na stopu před sebou, aniž bych ji pořádně viděla. Někdy jsme místo po sněhu doslova letěli po ledovce.

Jen jednou jsem se trochu „urazila“, když jsem se vlastní hloupostí zapíchla do závěje tak, že jsem si málem vyvrátila palec asi dva kilometry od domova. Už v polovině cesty mě začala neskutečně bolestivě tlačit bota, takže jsem nohu za sebou jen táhla. Doma jsem zjistila, že jsem si kuriózně zlomila přesně uprostřed poslední článek palce. Doktoři nechápavě kroutili hlavou, jak se mi to povedlo. Byla to moje první zlomenina v životě. Sádru jsem měla jen jedinou noc. Noha mi v ní otekla tak, že jsem nakonec dostala jen nechodicí dlahu. Přidružil se zánět šlach a já strávila snad tři měsíce na nemocenské. Ještě jsem se párkrát na běžkách projela, ale pak přišly starosti, jiný úraz a od té doby jsou běžky opuštěné.

Po sjezdovkách jsem nikdy netoužila, ale běžkování se mi líbilo moc. A také mi docela chybí, ale nechci pokoušet osud, tak raději jen koukám na biatlon a lyžování v televizi a na běžkách si svištím jenom v představách. Se svou bujnou fantazií si to docela užívám a zimu mám pořád ráda.

 

Soutěžní příspěvek - máte nějaký zajímavý zážitek související se zimou? Pošlete jej do naší literární soutěže na téma: Moje drsná zima. Nejlepší příspěvky odměníme.
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Štolbová
Jani, obdivuju a lituju Tě zároveň, protože žít v horách a nevyjíždět do přírody, by mě přišlo trochu líto. Vím, že chodíš pěšky,ale na těch běžkách to je určitě krásnější zážitek. Také hory miluju a také jsem v mládí běžkovala, ale když přišly děti, nebylo dost peněz a také krátká dovolená, takže jsme jezdili společně jen v létě. Ale děti na lyže jezdily vždy s někým, takže jsou zdatní lyžaři a já už bych si dnes na lyže netroufla.
Zuzana Pivcová
To Tě obdivuji, žes to zvládla až v dospělosti, dokonce i přes zdravotní potíže. Se mnou je to přesně opačně. Byla jsem z kraje, kde každý lyžoval, sotva se naučil chodit. Tak i já, miniaturní lyžičky, bačkorové vázání. Styl "Jeď, jak umíš", spousta pádů (u nás se jim říkalo Metáky), ale taky pořádné kopce. Pak jsem se odstěhovala do krajiny bez kopců. Byla jsem ještě v devítce na Zadově a ve druháku na střední škole v Krkonoších. To mi ještě něco z původních znalostí zůstalo, tak jsem byla zařazena jediná do družstva kluků. Některé spolužačky stály poprvé v životě na lyžích (vypůjčených). A to je úplný konec. Lyže jsem už nikdy, narozdíl od sestry, která má alespoň běžky, na nohy nedala. Zkrátka nezvládnu rychlost, je to fobie.