Venku mrzne až praští, nikomu se nechce ven. Do školy musíme. Nedá se nic dělat, omluvenku nikdo nenapíše. Sedáme do tramvaje a jako každý den, tak i dnes jedeme do milované školičky. Ale raději bychom ji vyměnili za kopec se sáňkami či lyžemi, anebo za rybníček a brusle. Povinnost je povinnost, do školy se musí.
V některé škle se topí přímo v kamnech ve třídě,v jiných už je ústřední topení. Ale topit je třeba. Pokud je ovšem čím. Ve třídě je zima. Sedíme ve svetrech, teplákových bundách (pojem mikina zatím nikdo nezná), další dny necháváme na hlavách čepice. Ač bydlíme "na černém uhlí“, topivo ve sklepě den ode dne ubývá . Až zmizí zcela. Slyšíme hlas ředitele školy ve školním rozhlase. “Pozor, pozor, hlášení školního rozhlasu. Od zítřka do odvolání vyhlašuje ředitelství školy UHELNÉ PRÁZDNINY“. Hurá!, zní naše odpověď. Najednou nám už není ani tak hrozná zima. Učitel píše na tabuli data a hodiny, kdy si přijdeme pro úkoly. My se jen tajně domlouváme, kdo který vypracuje a dá ostatním opsat, aby nám zůstalo dostatek času na zimní radovánky. Konečně si užíváme saní, lyží, bruslí, koulovaček. Uhelné prázdniny trvají i několik týdnů.
Takových zim s uhelnými či chřipkovými prázdninami jsme zažili několik. Jo, to byly zimy! Celý život jsem si myslela, že takové "štěstí" bylo v každé škole. Teprve nedávno jsem zjistila, že na mnoha místech tuto radost školáci nezažili. Vůbec nevědí, o co přišli!
| Soutěžní příspěvek - máte nějaký zajímavý zážitek související se zimou? Pošlete jej do naší literární soutěže na téma: Moje drsná zima. Nejlepší příspěvky odměníme. |
