Popeláři

Popeláři

21. 12. 2013

 "Dědo, náš Martínek si hraje s panenkama!“Tuto neblahou zvěst sdělila starší dcera otci Vlémovi. Ten se pak dověděl, že sedmiletý vnouček zcela ignoruje několik tanků, batalion plastikových vojáků několika armád a dioramu opevnění Maginotovy linie, kterou mu otec přivezl ze zájezdu do Francie. Místo toho se tahá se sestřičkou o Barbíny a chová se nikoliv jako brácha, ale mladší ségra!

"A hrome. Tak už je to tady. Ten kluk zdědil moji nechuť k armádě, válčení a válečné propagandě.“ Důchodce Vilém Macek je pacifista. Nikdy nedokázal pochopit nadšení mladých Němců položit život za vlast třeba u Stalingradu. Také mu nesní jasné, jak mohli němečtí vojáci toužit po železném kříži. Jo kdyby to byl zlatý řád Zlatého rouna, prosím. Alespoň by pozůstalí měli v těžkých časech co prodat do frcu. Svůj postoj zjednodušoval vtipem. Vojáci sedí v zákopu, na hlavách mají přilby a na puškách bodáky. "Na zteč!“ zavelí s pistolí v ruce velitel. A tu jeden vojín praví: "Šéfe, ukažte mi mého nepřítele. Já bych se s ním třeba domluvil!“A takový člověk má vzbudit vojenské nadšení zbloudilého vnoučka.

Rozhodnuto. Děda pojede s vnoučkem do Tvarožné. Zde se bude odehrávat rekonstrukce Bitvy u Slavkova z roku 1805! Snad se v klukovi objeví vojenský duch. Dědek a vnouček se najednou ocitnou ve vojenském ležení. To by v tom byl čert, aby kluk nezačal vyvalovat oči na pestré uniformy, koně, vojenské ležení. Ti vojáci totiž v tehdejších časech hýřili barvami, jako sportovci na Olympijských hrách. Brčálově zelení Rusové, modří Francouzi a bílí Rakušané, to je přece pastva pro oči.

Oba návštěvníci se ale nalézají ve středu té nejodpornější komerce. Stánky s občerstvením, perníkoví husaři, cínoví vojáčci - kus za dvě stovky. Všude spousta lidí, tlačenice. Grilované klobásy, domácí uzené, tlačenka, jelita a jitrnice. K duhu jdou i stánky s tvrdým alkoholem. Děda Vilém na to vyzrál. Nařídil klukovi bobříka mlčení a vloudil se pod kopec Santon, obsazený turisty z Francie jako jeden znich. A na tomto místě nestačil pacifista vyvalovat oči. S vnoučkem na ramenou sledoval nevídaný jev. Pod Santonem byl totiž umístěn Napoleonův hlavní stan. A už přijíždí. Přitloustlý americký herec v roli Napoleona, doprovázen polskou ochrankou projíždí kolem turistů a mává kloboukem. Frenetické výkřiky z řad turistů, skandování, slzy v očích. Vive la France! Nálada jako na stadionu při význačném zápase profesionálních mužstev. "Proboha, oni snad věří, že pod nimi projíždí skutečný Napoleon!“Nevzrušen je i vnouček na dědkových ramenou.

Bitva samotná probíhala podle scénáře. Z jedné strany pochodují se stráně Rusové, z druhé Rakušané. Ozývají se kašírované výstřely z pušek, karabin i děl. Sem tam upadne nějaký voják do bláta, neboť celý výjev provází zima, plískanice a nepříznivé počasí. Je přece prosinec!

A boj pokračuje, drama vrcholí. A už jsou armády skoro u sebe. Na promrzlé zemi zanechali několik barevných figurantů. Ti co zůstali, přiblížili až těsně k sobě. Nastavili před sebe ruce a setkali se dlaněmi. Pomalu začínají vstávat z mrtvých kolegové, kteří asi byli k pobytu na zemi vylosování. Nakonec se vojáci všech tří armád promíchali a odešli spolu někam na pivo! Mnohý jistě litoval, že svým datem narození profláknul skutečnou bitvu s jejími mrtvými a raněnými. Také nikde nebyl přítomen kašírovaný lazaret a sklad rakví.

Pacifistovi to došlo. Fandové se oblékají do historických uniforem a oslavují válku. Je jenom otázka času, kdy takhle bude oslavován i Adolf Hitler!

Důchodce Vilém Macek je zklamán. Odchází z bojiště bez zvláštního zážitku. Úkol splnil. Vnouček však nezabral. Začal zlobit bez ohledu na události na bojišti. Oba ustoupili do blízké restaurace s bojovou přirážkou. Celá záležitost skončila fiaskem. Přeplněný autobus a vlak, byly vyvrcholením. A přece se dědek – pacifista pobavil.

Cestou na autobusovou zastávku míjel oba poutníky otevřený kočár s potentáty v ruských uniformách. Kluka nezaujaly zlaté epolety ani nádhera uniforem. Zalíbili se mu dva lokajové, stojící na stupačkách na konci kočáru. Každý na jedné straně povozu. Stáli strnule a důstojně jako dvě sochy, rukama svírajíc zlacená madla. Kluk na tento úkaz hleděl se zalíbením. Pak se obrátil k průvodci a sdělil:

"Dědo podívej – popeláři!“

 

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.