Mrkání(2. část):
Muzikanti, to sú chlapci

Mrkání(2. část):
Muzikanti, to sú chlapci

5. 11. 2013

... Pokračování

Moje babička byla vdova. Jako správná selka se starala o chod hospodářství a k tomu vedla i své děti. Její pravou rukou byla moje maminka, která zastala práci mnohých sedláků v dědině. Dědečka jsem nepoznal. Zemřel rok před mým narozením. Když na něho babička vzpomínala, vždy se v jejích očích objevily slzy a dlouho pak byla zamlklá a smutná. Až jednou začala dědu vzpomínat sama, a tak jsem se dozvěděl mimo jiné i to, co bylo příčinou jejího smutku.

Děda byl vášnivý muzikant. Hrál na klarinet ,flétnu a pikolu, ale v případě potřeby zahrál i na housle. Když jsem jednou prolézal půdu babiččina domu, našel jsem v krabici pečlivě uložené a provázkem převázané dopisy z italské fronty – od řeky Pijavy, kam dědu zavála 1. světová válka. Narazil jsem též na dřevěný vojenský kufr. Opatrně jsem ho otevřel. Na dně kufru, mezi několika vrstvami novin, ležel valašský kroj – fialové gatě s modrou výšivkou na stehně, červený brunclek s kovovými knoflíky se žlutou skleněnou výplní, bílá lněná košile s modrou výšivkou a červenou stužkou místo límečku, kožené krpce, kožený opasek s kovovými cvočky a černý valašský klobouk s pestrou vyšívanou mašlí. Za masivní kovovou sponou byla zasunuta snítka jalovce. Při kroji ležel klarinet a flétna. Podle velikosti kroje jsem usoudil, že dědeček byl menší postavy. Řekl jsem o svém nálezu babičce. Nezlobila se na mne. Jen chtěla, abych vše uvedl do původního stavu.

Jednoho listopadového sychravého podvečera - na dvoře už bylo vše uklizeno, krmení pro dobytek připraveno - jsme si sedli v kuchyni kolem sálajících kamen a já se ze zvědavosti zeptal, jestli strýc Matalík a Pelár, o kterých se zpívá v písničce My sme Valaši, jedna rodina, opravdu žili nebo si je autor té písně vymyslel.

„Baže žili, synku. Pelár skládál povětšinú darebné pěsničky. On byl veliký evangelík a tak skládál všelijaké popěvky na katolíky, hlavně na faráře. Povídál jim černoprdelníci. Šak je pochovaný na prženském evangelickém krchově. No a tu podšívku Tonka Matalíkového z Mezříča sem znala a byl kolikrát aj u nás. On měl kapelu, bylo v ní pět nebo šest  muzikantů. Hrál v ní aj Ferenc Fabiánů, velice dobrý cimbalista. Ten cimbál ze sebe odložil snad enem tehdy, když šél spať nebo když jedl. Prý aj na záchod ho brál sebú. Byl to cigán odkúťsi z Uher. Šak si jistě vzpomínáte na teho prťavého chlápka v bílém bruncleku a černých nohavicách a menším valašském klobúku, co býl párkrát u nás a potem šél na hřbitov zahráť dědovi. Šla sem raz s ním. Zahrál na svém cimbálku dědovi. Jeho oblíbenú pěsničku a potem sa  rozplakál jak malé děcko.

Ale byli v téj kapeli všelijací fištróni. Vzpomínám si, že jednúc byl děda už od rána velice posmutnělý, chodíl jak bez ducha od ničeho k ničem a jak sa povídá, hleděl furt do pitoma. Co je s tebú, Janku, co ťa trápí?, ptám sa ho. Ále, náš basista Jura, šak víš, to vysoké chlapisko, ten hromotluk, umřél. A zítra odpoledňa má na Vsetíně pohřeb. Prý umřél zrazu, asi na mrtvicu. Povídál mně to Ferenc. Chtěl sem sa s ním takéj rozlúčiť, šak sme spolu odehráli pěkný štos pěsniček. Ty už sa na mňa jeduješ, že furt kdesi zgĺňám a doma teho moc nezastanu, tož sem ti o tem ani nechtěl povídať. Sednu si hen do kúta, pobečím si za ním, a písknu mu na fleutu.

Když sem viděla jak byl strápený a smutný, povídám mu: Vím, žes měl Juru rád, běž mu na ten pohřeb. A po pohřbu už žádné zapíjaní dušičky, ale fofrem dóm. Já budu v práci a děcka budú samy doma. Děda ožíl, jak když ho pokropí živú vodú. A aby byly doma nejaké peníze do foroty, šla sem do vsetínskéj firmy, která patřila rožnovjákom, malovať vánoční  baňky. Práca mňa bavila, tož sem nekdy ostala v práci přesčas. Jednúc odpoledňa idu po  mostě přes Bečvu a naraz sem ostala stáť a krvi by sa ve mně nedořezál. Proti mně, s basů přes rameno si to vykračovál ten Jura. A hneď ke mně – Vitaj, Fanušo, dúfám, že Janek dojde na pohřeb Metúda, víš, teho, co hrával v kapeli druhé husle. Už tak idu pozdě, dycky chodím poslední.

Ostala sem jak opařená! Vrátila sem sa přes náměstí k hospodě Pančava, kde sa scházívali muzikanti. Zašla sem kúsek za roh, aby mňa nebylo viděť a čekala, kolik tych mrtvých muzikantů ešče půjde. A trúsili sa jak švábi na pivo. A mezi nima aj můj Janek. Hubu oškéřenů od ucha k uchu. S ním šél ten otlemek s cimbálem Fabián a řehníl sa až sa ludé za ním otáčali. A za chviku už byla slyšeť muzika a do hospody šlo čím dál věcéj ludí. Kerýsi vsetínský papaláš měl asi narozeniny a tak si najál muzikanty. V duchu sem si řekla: Ty potvoro ulhaná, počkaj, šak já na tebe neco vymyslím! A šla sem pěšky dom. Janek přišél dom až před půlnocú. Potichúčky, jak myška, vlézl pod peřinu a za chvílu spál jak dubový špalek. Ráno měl řečí jak holič v sobotu, kolik ludí bylo na pohřbu, co sa tam dělo, který farář slúžil obřad. Ten  maglaja Jura mu zapomněl pověděť, že sa se mňú potkál. A tož básnil dál ostošest. Já mlčala, kútkama mně už škubalo, ale vydržela sem! Jane, povídám mu, je třeba z hory, z Končin, dovézt dřevo které je tam už od léta a mohlo by už byť aj proschlé.  A Janek že samozřejmě, že už mně to chtěl dávno pověděť a že pojede zrovna.

Do Končin to byla dobrá hodina cesty. Vytáhl vůz, okšírovál koňa a vyjél pro to dřevo. Lélo jak z konvy. Tá hraňa dřeva stála na hranici našého a starostového lesa. A ten tam měl takéj připravené dřevo na odvoz. A protože Janek byl povětšinu s kapelů po muzikách a báloch, nevěděl ani, že dřevo je už dávno pod kolňů, pěkně proschlé. A tak v téj slotě, kdy by člověk ani psa nevyhnál, jél do hory pro dřevo, aby si mňa udobříl.                                                     

Janek dojél na hranicu, naložíl dřevo z hraně na vůz, posbíral aj větší třísky a kůru. Přihnúl si z placačky slivovice a dal sa na cestu dóm. Cestú sa potkál se starostů, kerý jél takéj pro dřevo. Ponadávali si na počasí a jeli každý posvém. Starosta dojél na hranicu, ale tam žádnů hraňu dřeva nenašél, enem páru třísek a vyjeté kolaje od voza. A byly čerstvé! Došlo mu, že to dřevo mosél naložiť a odvézť Jan. Šak sa před chvílů přeca potkali. Popohnál koníka a jel zpátky do dědiny, za Janem.

Janek mezitým doma vytřel mokrého koňa věchtem slámy, aby sa nenastydnúl. Dal si jednu halúzkovů a chystál sa složit dřevo co přivézl. Když vtem přijél do dvora starosta. A spustíl na Janka: Kdes to dřevo brál? No, z hraně na hranici, starosto. Šak tam byla enom jedna, povídá Janek. Ale to byla moja, začal ho přesvědčovat starosta. Nakonec sa domluvili. Dali si po dvuch kalíškoch halúzkovej, zazdili to ešče jedným navrch, plácli sa po zádoch a řehnili sa, jak malí ogaři nad celú příhodú. Potem přepříhli starostového koňa do Jankového voza a odvézli dřevo ke starostovi. Tam si zaséj dali halúzkovéj a když přišél Janek dóm, oči mu svítily, jak latérničky a povídá: Fanuško, ty mňa naučíš aj piť. A bylo po zlobéní. Nevěděl, že jeho ogaři dovézli to dřevo už před měsícem a že je složené pod kolňú.

Děda byl zaséj milučký a přítulný tajak kocúr a začál napodobovať trošku koktavého obecního bubeníka, strýca Kadlčáka, kerý kdysi vybubnoval: Dadává sa ve známosť, že v lesi Jeleleníku sa budú prodávať třitřísky. Dadává sa ve ve známosť, že obecní kakanec može už zas přijímať vaše svině. Nebo si kakanca poščajte  dóm... Tož takový byl dědeček Janek.                                                                                                                                       


Pokračování...

 


Mrkání
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA