Její nádherný sytý hlas rozezníval bolest, touhu i naději. Francouzský uragán jménem Edith Piaf se proslavil zejména syrovými šansony "z ulice". Své publikum milovala, zas a znovu se vracela na pódium. Jen málo hlasů v historii dokázalo vyvolat v posluchačích tolik emocí. V sobotu 19. prosince uplynlo 100 let od jejího narození.
„Byla to záhadná až přízračná osobnost. Trvale vládla svým přátelům a z její vlády se nikdo nechtěl vymanit. Podrobovali se všichni, byli dobrovolnými zajatci její moci,“ napsal slavný pařížský šansoniér Charles Aznavour.
Složitá osobnost
Edith byla impulzivní, rozmarná, náladová a autoritativní. Do všeho se vrhala s nesmírnou vitalitou, nadšením a tvrdošíjností. Své milence mučila posedlou touhou udělat z nich slavné zpěváky. I ten poslední o 20 let mladší manžel Théo Sarapo se jí neodvážil vzdorovat.
Drobná, pouhých 147 centimetrů vysoká, vyzáblá zpěvačka s věčně rozcuchanou kšticí žila naplno – střídala písničky, milence, pomáhala na svět talentům. „S tím klenutým čelem a plochým hrudníkem vypadá jako lžička,“ prohlásil o ní Jean Cocteau a ona se tomu smála svým hlubokým hrdelním smíchem, jejž ji osvobozoval od smutku a strachu. Znamení střelce jí dalo do vínku její krajní vlastnosti: charisma, optimismus, prostořekost i zálibu v riziku.
Milovala, nebo nenáviděla. Nic mezi tím. Její náručí prošlo mnoho slavných mužů i bezejmenných vojáků, mariňáků, kamarádů z mokré čtvrti. Nejvíce vzpomínala na boxera Marcela Cerdana: „Marcel poprvé zahnal zlověstné anděly kolem mne.“ Jejich milostný poměr zaplnil titulní stránky novin. Přesvědčila ho, aby za ní přiletěl do Ameriky letadlem místo lodí. Letadlo však havarovalo a její přítel zemřel.
Z cirkusové rodiny
„Budu zpívat tak hlasitě, že mě uslyší celá Paříž, až na vrcholku Eiffelovy věže budou lidé otvírat okna a poslouchat,“ slibovala mladá dívka, která se narodila 19. prosince 1915 jako Edith Giovanna Gassionová přímo na pařížské ulici. Matka byla cirkusová pěvkyně a otec akrobat. Do dvou let byla Edith u babičky, kde se místo vody pilo červené víno. Do sedmi let v Bernay, kde se o ni v "salonu" otcovy tety staraly laskavé slečny, hýčkaly ji, uzdravily její nevidomé oči a šily hadrové panenky jen pro ni. Na život "ve tmě, v krajině noci" vzpomínala s hrůzou i po letech.
Po uzdravení putovala za svým tátou na ulici, s kloboukem v ruce mu vybírala na absint. Od třinácti zpívala s nevlastní sestrou Momonkou po pařížských ulicích a dvorcích. V sedmnácti letech porodila zedníkovi Louisi Dupontovi holčičku Marcelku, která však zemřela ve dvou a půl letech.
Do života Edith vstoupil její první impresário Louis Leplée s nabídkou do kabaretu Gernys, od té doby používala pseudonym Piaf (vrabčák). Lepléeho zavraždili, a objevil se Asso, textař, který z ní udělal hvězdu. Edith vystupovala ve vysněném pařížském A. B. C., kde měla velké úspěchy. Za války zpívala po zajateckých táborech, tajně mezi líčidly převážela falešné dokumenty zajatcům, na koncertech pro Němce riskovala s trikolórou i Marseillaisou.
Až umřu, bude poprask
Na vrchol slávy se dostala na počátku 50. let, kdy účinkovala v jednom z nejvýznamnějších pařížských kabaretů Olympia. Mezi její nejznámější šansony patří Růžový život, Óda na lásku nebo Ničeho nelituji. Sklízela jeden úspěch za druhým, ale také životní excesy - například v podobě tří těžkých autonehod. O deset let později již byla zlomena bouřlivým životem, závislá na alkoholu a na morfinu.
„Až umřu, to bude poprask. Na pohřeb mi půjde plno lidí.“ Nemýlila se. Obrovský dav se vinul od jejího bytu na pařížském bulváru Lannes až na hřbitov Pere-Lachaise. Lidé slzeli a naříkali, oplakávali svoji zpěvačku, která předčasně zemřela 11. října 1963 ve věku pouhých 47 let na rakovinu jater. Její hrob patří na slavném pařížském místě posledního odpočinku mezi vůbec nejnavštěvovanější.
V roce 2007 natočil francouzský režisér Olivier Dahan životopisné drama Edith Piaf s herečkou Marion Cotillardovou v titulní roli, která za svůj výkon získala prestižního Oscara, Zlatý Glóbus i francouzského Césara.