Soutěž: Léto s Chorvatem

Tenkrát se ještě nejezdilo běžně do Chorvatska, ale do Jugoslávie. Ale i tam se dostali jen ti vyvolení, takže můj příběh není od moře, jak by se dalo předpokládat, ale z Plzně, kde jsem tenkrát bydlela. Chodila jsem na dvanáctiletku a o prázdninách se dělaly různé brigády, aby bylo něco na parádu, a tak podobně.

Ten rok jsem prodávala jako studentka v obchodě s ovocem a zeleninou, práce mě bavila, ale bývala jsem v krámu vlastně celý den. Na prázdninové radovánky zbylo pár hodin večer, byla jsem mladá, tak mně to celkem nevadilo.Jednoho dne na mě čekala kamarádka ,až zavřu krám a že spolu někam vyrazíme. A tak se stalo, že v parku blízko našeho domu jsme potkali hlouček kluků, byli nápadní svým oblečením, rozšířené kalhoty se u nás tehdy ještě nenosily, a také jejich řeč byla poněkud jiná, než ta naše. Nějak nás oslovili, dozvěděly jsme se, že jsou to fotbalisté ze Splitu a v Plzni jsou na soustředění. Pak se nějak stalo, že dva ti kluci se k nám přidali, ostatní zmizeli za nejbližším rohem. Ke kamarádce se připojil netypický Chorvat, blonďák s modrýma očima, kolem mně se točil typický Chorvat.

A začalo randění, do konce jejich pobytu v Plzni jsme se scházeli, romantické procházky po městě, no taková ta správná, letní láska. Protože já jsem byla přes den v "mém " obchodě, scházeli jsme se jen večer, my holky jsme tomu byly rády, protože jejich oblečení bylo opravdu něco jiného, než se u nás v té době nosilo, a tak trochu jsme se za ně i styděly. Tak jsem se i dozvěděla, že jsme s mým Chorvatem narozeni jeden rok, zajímavostí bylo, že já jsem se narodila první den v roce a on poslední,takže narozky vlastně den po sobě.

Tak ubíhaly prázdniny, ale i jejich pobyt v Plzni. Výměna adres, poslední políbení a stály jsme s kamarádkou v Plzni na hlavním nádraží a slzy nám tekly proudem. Kluci mávali, vlak se rozjel a byli pryč. Pak chodily pohledy, psaníčka, pozvánky tam k nim, ale bylo to skoro nemožné se za nimi vypravit. Po čase to vyšumělo a život šel dál.

Když jsem přijela poprvé do Chorvatska, skoro po čtyřiceti letech od našeho rozloučení, byla jsem zhruba 100 km od Splitu, tak jsem vzpomínala, co asi dělá můj Chorvat, jestli ještě žije, prošla tam válka a tak vůbec, najednou se mi zdálo, že jsem mu zase blízko. Ale nebojte se, happyend se nekonal, jen jednou na ostrově Krk jsem narazila na paní, která byla ochotna mě ho najít, ale zjistila akorát to, že ve Splitu žije 5 mužů stejného jména a příjmení, dál jsem pátrání zarazila s ohledem na mého muže, protože si nejsem jistá, zda by mému jednání porozuměl.

V Chorvatsku jsem byla několikrát, ráda bych se tam ještě někdy vrátila, ale okolnosti mi to zatím nedovolují, miluji moře a taky ty jejich úzké uličky, ale možná taky proto, že tam někde žije moje prázdninová láska z mládí a možná v duchu doufám, že se s ním jednou přece jenom potkám. Zatím mě nezbývá nic jiného, než vzpomínat na moje prázdniny s Chorvatem.