Výpravčí vlaků Fanouš Rendl je osoba nemotorická. Kupodivu jej motorismus nezaujal ani jako mladého člověka. Netoužil po automobilu, neměl ani motorku. Raději cestoval prostředky hromadné dopravy. Od osmnácti let má režijní jízdenku. Bydlí u nádraží a z jeho vesnice se dá odjíždět všemi směry vlakem i autobusem. Když přišla řeč na výhody jízdy po dálnici do hlavního města, Fanouš pravil: "To já si v Brně lehnu do kupé první třídy. Šaltrpákou si upravím sedadla, sundám boty a položím nohy na protější sedadlo. Jakmile kolem prochází číšník s kávou za sedmdesát korun, pokynu mu a dám mu ještě bohatou diškréci!“
V průběhu dalších let zjistil, že v autě je mu blbě na zadním sedadle. Zcela odmítl tento dopravní prostředek a zamiloval si autobus a vlak. Autobus se k němu zachoval nepěkně jen na zájezdu železničářů do Říma. Parta železničářů totiž absolvovala prohlídku města pomocí městské hromadné dopravy. Vedoucí, osmdesátiletá dáma,,stará Římanka“ dopravila výpravu do kostela Svatého Pavla za hradbami pomocí pěti přestupů, ačkoliv to byly jen dvě zastávky vlakem. Za nesnesitelného vedra se muselo pořád čekat na druhý autobus, protože se do plně obsazených vozidel celá skupina nevešla!
A Fanouš začal doma pořádat zájezdy železničářů, místních fotbalistů a v rámci Osvětové besedy i místních občanů. Nemělo to chybu. Za kruté totality jezdili na družební zájezdy místní fotbalisté za tři stovky na tři dny! Fanouš žhavil telefony nejen v místnosti Místního národního výboru, ale také ve službě u Státních drah. Do všeobecného povědomí se tak zapsal tento železničář jako schopný organizátor.
V roce 1984 zemřela Fanoušova maminka. Byla to hodná žena, půlka doktora, panská kuchařka, cukrářka a člověk vždy ochotný každému pomoci. Pohřeb se konal v krematoriu města Brna. Z Fanoušovy rodné vesnice je to vzdálenost dobrých čtyřicet kilometrů. Maminka měla tolik příznivců, že bylo nutno vyřešit nějakým způsobem odvoz do smuteční síně. Fanouš rychle vykalkuloval, že k transportu jsou nutné nejméně tři autobusy.
"Bohužel, máme k dispozici pouze dva autobusy,“ prohlásil dispečer ČSAD v sousedním městečku. Ještě dlouho nenastala doba soukromých dopravců. Najednou se vyskytla naděje. Fotbalisté Sokola Rašovice mají přece vlastní autobus! Honem do vesnice Rašovice. Nakonec se podařilo autobus na určitou hodinu zajistit.
Nastal den pohřbu. Obřad byl stanoven na desátou hodinu dopolední. Smutečně oblečení hosté se shromaždují u zastávky ČSAD před zdravotním střediskem. Fanouš přichází a najednou je mu vše jasné. Na zastávce se to hemží černě odděnými postavami. "Zaplať pánbůh za objednávku třetího autobusu!“ Rodinu ale obezřetně odváží do krematoria příbuzný automobilem.
A už přijíždí první autobus. Lidé se tlačí dovnitř. Nikdo nechce celou cestu stát. Tlačenice je ale ukončena příjezdem druhého vozidla. I druhý autobus je naplněn, přesto ale na nástupišti čeká další skupina. A teď přichází Fanoušova chvíle. Přichází k rozčileným hostům, na které se nedostalo. Ale co to? Lidé mu začínají kondolovat! A schopný organizátor a hlavní pozůstalý v jedné osobě je na rozpacích. Nemůže přec říct:,, Děkuji za kondolenci, ale přijede třetí autobus!“ Nakonec začíná o celé záležitosti informovat lidi přítel Mirek. A tady se syn Fanouš dopustil nevídané a osudové chyby. Zachoval se ne jako truchlící pozůstalý, ale jako hlavní organizátor. Místo aby velení předal kamarádovi a jel druhým autobusem, zůstal na nástupišti s čekající skupinou! Všichni čekají na třetí autobus.
Ten se objevil s velkým zpožděním. Najednou si Fanouš uvědomil, že kremaci může stihnou jen stěží! Po zádech se mu přehnal ledový závan. Nicméně se autobus rozjel. Hosté ani tak rozrušení nezpozorovali. Fanouš se ale postavil za šoféra. Rozčilením se rozklepal. Došlo mu, že k úspěšnému ukončení mise je nutná pouze zelená ulice!
Jelo se jako o závod. Šofér, činovník fotbalového oddílu spřízněné obce a zřejmě také zkušený řidič, profesionál, to šněroval na plný ceres. Předjížděl jak se dalo. Světe div se, od pokraje města až ke krematoriu doprovázela vozidlo zelená ulice! Ani jedna zastávka. Fanouše asi tlačil k místu posledního rozloučení s maminkou autobusový anděl!
Na parkovišti před krematoriem se zhoupnul autobus a vypustil poslední smuteční hosty. Stačili se přiřadit k ostatním vesničanům těsně před otevřením smuteční síně!
Dokonáno jest. Ještě v průběhu obřadu se ještě Fanoušovi klepou nohy. Sedí v první řadě, takže třes není na první pohled viditelný. Manželka jej měří nenávistným pohledem. Ať si.
Stačilo jen tak málo, stačila jedna červená na světelné signalizaci, stačilo malé zdržení. A Fanouše by pak po celý život tížila neodbytná a černá myšlenka. Svojí aktivitou a hloupou pečlivostí, zmeškal by tento jistě schopný organizátor pohřeb vlastní matky!
