Keltové ovládali území nynější České republiky asi pět století, od pátého století před naším letopočtem zhruba do konce starého letopočtu. Civilizace Keltů, prvních obyvatel českých zemí, které známe jménem, byla z hlediska technické vyspělosti překonána až za Velké Moravy, tedy zhruba osm století po svém zániku. A města plošně srovnatelná s keltskými oppidy se objevují až ve vrcholném středověku. Konec civilizace Keltů, které Římani nazývali Galové, nezpůsobily podle posledních teorií vnější útoky zejména Germánů, ale nejspíš hospodářský krach.
V dobách své největší slávy sahala říše Keltů, jejichž heslo dle antických autorů znělo "Cti bohy, buď statečný a nepáchej zlo", od břehů Irského moře k Dněpru a od Skandinávie po Jadran. Jejich stopy se v dějinách Evropy objevují kolem roku 750 před naším letopočtem, asi od poloviny pátého století i v českých zemích. Jejich kultura se nazývá laténská podle naleziště v dnešním Švýcarsku.
Názvy "strašných" Bójů
Na území Čech je zdokumentována přítomnost keltského kmene Bójů, po němž Čechy obdržely jméno Boiohemum, latinsky Bohemia. Kmenové jméno Bójů znamená "strašní", jejich pozměněné jméno nese i jedno z dávných bójských středisek, dnešní italská Boloňa. Z jejich jazyka pochází mnoho dodnes používaných pojmenování řek a horstev, například názvy řek Labe (Albh, Albis - bílá řeka), Vltavy (Vultava - divoká řeka), Ohře (Aga, Agara - řeka, která má rychlý tok), Jizery (Isara - bystrá řeka), pravděpodobně i Mže (Msa), Otavy (Atava) nebo hory Říp (Rif). Také termín Sudety je keltským názvem pro severní část českých hraničních hor, přičemž původní Sudeta oros znamenalo Kančí hory.
Z českých zemí Keltové, kteří ale neznali písmo, zmizeli těsně před koncem starého letopočtu, přičemž jejich konec nezpůsobily vnější útoky Germánů ze severu či Římanů z jihu, ale podle novějších teorií spíše hospodářský krach doprovázený konflikty mezi jednotlivými kmeny a epidemií, kterou vyvolal nadměrný počet lidí. Archeologové se v tomto opírají o tzv. dendrochronologii, což je určování stáří nalezených kusů dřeva podle letokruhů.
"Podle některých badatelů způsobila konec Keltů vnitřní krize v souvislosti s krachem jejich hospodářského systému (zejména na oppidech), podle jiných to byl odchod podstatné části Keltů a jejich výboje v Podunají. Pravděpodobně to byl součet vícerých faktorů. Dlouho tradovaný názor o vyplenění keltských oppid Germány nemůže být podle mého názoru správným vysvětlením," napsal před časem archeolog Eduard Droberjár.
Vynálezy a stará sídla
K významným keltským vynálezům patří kupříkladu hrnčířský kruh, kosa, srp, žací stroj, visací zámek či zavírací špendlík. Keltové těžili zlato a různé rudy a jsou pro ně typické černé náramky z takzvané švartny, nadložní části uhelných slojí. K významným nálezům patří zlatý poklad ze Stradonic na Berounsku, kde bylo v srpnu 1877 nalezeno asi 200 zlatých keltských mincí, či keltská hlava asi z třetího století před Kristem, která byla nalezena v květnu 1943 nedaleko Mšeckých Žehrovic.
Na území českých zemí se podařilo objevit stovky lokalit se stopami po keltském osídlení, nejznámější jsou velká obchodně-vojenská města, tzv. oppida. Tyto dřevěné stavby, předchůdci středověkých hradů, jejichž stavební prvky přebírali Slované ještě v 10. století, byly budovány na vrcholech nebo temenech výrazných kopců a obehnány jedním nebo často i několika pásy valů a příkopů, jejichž výška byla od pěti do 20 metrů.
Centrálním oppidem v Čechách je Závist nad Zbraslaví, dále pevnost ve Stradonicích na Berounce a obrovské Hrazany u Sedlčan nad vltavskou kaskádou. Významné bylo též oppidum na bájné hoře Blaník, pás keltských pevností podél Vltavy včetně oppida Třísov u Českého Krumlova. V západních Čechách lze nalézt hustou síť oppid kolem "českého Carnaku", legendárních Kounovských řad jižně od Žatce, a oppidum na vrchu Vladař u Žlutice. Severní Čechy byly chráněny oppidem na vrchu Hradišťany v Českém středohoří, ve východních Čechách bylo oppidum Hradiště u Nasavrk, na Moravě pak Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn.
Z keltských tradic jsou známí třeba bardové, což byli pěvci s lyrou, nebo druidové, věštci, učitelé, astrologové a kněží. Keltové měli trojici nevyšších božstev, kterým říkali Taranis (bůh nebes, který měl za symbol kolo), Toutatis (bůh války, který měl symbol koně) a Esus (bůh stromů, jehož symbolem byl kanec). Hlavním keltskými svátky byly Samhain, který se nyní slaví jako Dušičky, a Beltain, dnes známé pálení čarodějnic.
Do dnešních dní jsou ve světě posledními ostrůvky prapůvodního keltského obyvatelstva lidé žijící na skotské vysočině a v Irsku.
