Vrabci

Vrabci

8. 4. 2013

Už jako dítě jsem byla krátkozraká, ale odmítala jsem nosit brýle. Nakonec jsem byla nucena si je pořídit a dodneška mám v živé paměti ten úžasný okamžik, když jsem zjistila, že ptáci jsou skutečně tak barevní, jak bývají na obrázcích.

Nejčastěji jsem zblízka vídala kosy a vrabce, a ti mi připadali obyčejní, bezbarví. Vrabců bylo všude plno. Ráda jsem je pozorovala, když se popelili v prachu silnice, šplouchali po dešti v kalužích anebo v zimě v krmítku sváděli boje o zrníčka.

Čas plynul, já vyrostla a měla jiné starosti. Přesto jsem jednoho dne zjistila, že mi něco chybí. Vrabci! Kde jsou? Proč je nevídám? Proč ani stromy ani keře nezní jejich čimčaráním? Kam se poděli? Všiml si ještě někdo, že vrabci opustili naše končiny?

Když jsem náhodou na nějakého narazila, byl sám a tichý. A mně se honily hlavou všechny ty otázky. Zvykla jsem si, že je v krmítku nahradili zvonci a další, mnohem barevnější ptáčci. Přesto mi chyběli.

A pak jsem se jednou vracela domů cestou, která vede vilovou čtvrtí a spojuje sídliště s městem. V jedné zahradě rostou u plotu husté keře. A z nich se ozývalo něco, co jsem už hodně dlouho neslyšela. Vrabci! Ti kluci hluční, hádaví, veselí, milí…

Byl pošmourný den, kolem sníh, ale oni měli naladěno a já v tu chvíli také. Srdce mi poskočilo radostí a měla jsem tisíc chutí zatleskat, aby se houfně vznesli a pak s rámusem sobě vlastním posedali na větve blízkého stromu. Neudělala jsem to, ale kdykoliv jdu kolem, v duchu odměním jejich koncert radostným potleskem.

Vrátili se! Všimli jste si toho také?

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Růžena Antlová
Vrabčáci před lety jsme jich mívali plný dvorek hlavně u výběhu pro slepice,tam se jimdařilo nejlíp .Slepice je klidně nechali aby s nimi posnídali zrní a také svorně spolu zobali veškeré zbytky.Náš kocour ale byl jiného mínění .Jeho zábavná forma spočívala v lovu.Dokázal nehnutě číhat a pak bleskuryche nějakého vrabčáka chytil.Často jsem mu ho dokázala z jeho spárů vyrvat a zachránit.Ne však vždy.Nepomohl žádný trest ráno vždy nějaký chudáček vrabčáček ležel na rohožce přede dveřmi. To že k nám přestali lítat jsem dávala za vinu jemu.Kocoura přejel vlak já si dalšího nepořídila a vrabci se letos vrátili.Jen ne v tak velkém počtu jak pře lety.
Jitka Chodorová
Vrabci byli i součástí mého dětství,ale musím přiznat,že jsem si jejich určitého úbytku nevšimla tak,jako vy dvě,ale vy Jano jste mě tímto povídáním tuto skutečnost připoměla.Jste velmi všímavá a vnímavá a já vám za to děkuji.
Zuzana Pivcová
Ano, my jsme to před lety se sestrou také zjistily, že se ztratili vrabci. Pak jsem byla v roce 2002 na Maltě a tam ve Valletě v parku bylo všude plno vrabčáků. Vzpomínám, jak mě to potěšilo, že jako druh nevymřeli, že jsou někde, kde jim je dobře. A najednou se vrátili zase i k nám.