Projel více než osmdesát zemí. O svých cestách vypráví na přednáškách, loni byl například hostem veletrhu FOR SENIOR. Jeho způsob cestování je neobvyklý, je totiž řidičem hotelbusu. A často s ním vyrážejí i lidé vyššího věku.
Co si máme představit pod pojmem cestování hotelbusem? A koho vlastně vozíte?
Naše služby často vyhledávají lidé středního věku a starší generace, ale cestování hotelbusem je vhodné v podstatě pro každého. Našimi klienty jsou lidé, kteří mají chuť poznávat navštívené země opravdu důkladně. Zázemí hotelbusu je totiž výhodné v tom, že není třeba spěchat ze zajímavých míst do hotelu nebo jiného ubytovacího zařízení, protože máme hotel na kolečkách sebou. V normálním hotelu musíte být na smluvený čas na večeři či ubytování, ale u nás si můžete užít návštěvy různých zemí do sytosti. Jezdí s námi lidé v seniorském věku a nemůžou si vynachválit pohodlí. Obrovskou výhodou je, že v hotelbusu je strava ve formě plné penze po celou dobu zájezdu. Téměř každý, kdo s námi vyjede, se vrací a ještě sebou přivede často někoho nového.
Jak takový hotelbus vypadá?
Hotelbus je vlastně upravený podvozek autobusu, ve kterém se dá spát a stravovat v naprostém pohodlí. Ložnice jsou pro jednoho nebo dva pasažéry, takže jsou vhodné i pro páry, a jsou dostatečně prostorné. Rovněž místo na sedačce u stolečku je naprosto dostačující pro stravování i na sledování cesty. Co se týká hygieny, tak využíváme zázemí kempů, nebo podobných zařízení. Výhoda je v tom, že se rychle přesuneme na místo, které chceme navštívit, a jsme tam tak dlouho, jak je potřeba na důkladné poznání. Nejvíce ocení naši zákazníci tuto možnost v Jižní Americe. Tam můžete spát pod hvězdami na Altiplanu a máte dojem, že si na hvězdy můžete sáhnout. Nebo v Jižní Africe, kde spíme u posvátné hory Křováků, Spitzkoppe. Ostatní tam jedou z hotelů půl dne, aby pobyli hodinu nebo dvě a opět se vracejí do hotelu.
Jak jste se k práci řidiče hotelbusu dostal?
Přivedl mě k ní kamarád. Později jsem s ním jezdil ve společné posádce osm roků. Měl jsem tehdy v pronájmu kavárnu a práce mně bavila. Majitel nemovitosti mi ale silně zvýšil nájemné, a tak jsem hledal uplatnění jinde. Našel jsem ho společně s kamarádem ve společnosti Aqua Club provozující hotelbusy. Jsem u této práce osmnáct roků a nepomýšlím na konec. Jezdit s autobusem jsem začal už na vojně a i později jsem se s řízením autobusu setkával. Tady jsem spojil svého koníčka, cestování, se zaměstnáním, což je nejlepší kombinace.
Cestoval jste už dříve?
Už jako dospívající. Snažil jsem se hlavně poznat naši republiku, jezdil jsem na vandry a čundry s batohem a celtou. Nebylo vlastně víkendu, abych nebyl někde v lese nebo nepoznával nová místa. Toulavé boty mě neopustily ani v pozdějším věku. I dnes ještě s kamarády vyjedu na nějakou zajímavou cestu, zimní stanování či setkání kamarádů. S hotelbusem dostalo cestování úplně jiný rozměr a také cíle byly stále odvážnější.
Kam vedla první cesta s hotelbusem?
Do Itálie a na Sicílii. Hned jsem věděl, že tomuto způsobu cestování totálně propadnu. Hodila se mi i částečná znalost italštiny. Jezdil jsem tam hrát s kapelou, tak jsem se aspoň trochu orientoval.
Kolik zemí jste už projel?
Nedávno jsme to počítali a dostali jsme se k číslu osmdesát tři. Také letos mám v plánu navštívit nějakou zemi, kde jsem ještě nebyl.
Máte mezi nimi nějakou srdeční záležitost?
Tou je pro mě Jižní Amerika. Mám k ní takový objevitelský vztah, asi takhle nějak se mohl cítit Kolumbus nebo Cortés. Když jsme poprvé odjeli směr Latinská Amerika, jel se mnou kolega dobře mluvící anglicky. A já že umím trochu italsky, což je skoro stejné jako španělsky. Takový byl aspoň názor našeho ředitele a už jsme jeli. Vzpomínám na tuto dobu velice rád, protože zkušenosti, které jsme získávali až za pochodu, uplatňujeme dodnes. Jeli jsme s hotelbusem na podvozku LIAZ, a to z New Yorku přes Mexiko až do Venezuely, a poté přes celou Jižní Ameriku až na nejjižnější místo kontinentu, na Ohňovou zemi. Dnes tudy jezdíme už úplně samozřejmě, ale začátky byly opravdu dobrodružné. Asi proto mám tuto část země velmi rád. Ale těch míst je více, opravdu podrobně znám Island. Po projetí Afrikou z Jihoafrické republiky až k Viktoriiným vodopádům, nevím co je nejkrásnější. Definovat to nejde. Chtěl bych být na všech místech najednou, ale jak to udělat, nevím.
Ve které zemi jsou podle vás nejpřátelštější lidé?
Můj názor je, že jak se chovám já, tak se budou chovat ostatní ke mně. Je to vlastně takové zrcadlo a je třeba na to myslet při návštěvě oblastí s odlišností zvyků a kultur. Vždycky je dobré i v neznámých zemích umět pár slov z jejich jazyka, pozdravy a číslovky jsou podle mě povinností. Velmi přátelští jsou právě chudí lidé. V Bolívii nebo v Peru na náhorní plošině Altiplano by se pro vás rozdali a pomohli při problémech, které vás mohou potkat. Všeobecně bych ale řekl, že všude jsou hodní a méně hodní lidé a je potřeba najít si ty dobré a s těmi se přátelit.
Patří mezi práci řidiče hotelbusu na cestách i vaření?
Ano, v hotelbuse se vaří, a jak!
Tak jak?
Při cestách po Evropě vezeme už vakuovaná předvařená jídla. To ovšem neznamená, že by se jídlo vyklopilo a ohřálo. Každý si s ním ještě pohraje. Součástí stravy jsou pomazánky, čerstvá zelenina, jogurty. Pokud jsme v Jižní Americe, Africe nebo na Islandu, což jsou destinace příliš vzdálené na to, aby bylo možno se zásobit na tak dlouhou dobu, vaříme od základu. Ve všech zemí je spousta supermarketů a obchodních domů s obrovským výběrem potravin. Nakupujeme čerstvé maso, ovoce a zeleninu vždy na dobu než se dostaneme k dalšímu obchoďáku. I zkušené kuchařky říkají, že si neumí představit vařit pro tolik lidí v tak malé kuchyňce.
Máte nějakou specialitu?
Pár pokusů netradičních jídel už jsme také měli. Velmi oblíbená je zvláštní pomazánka z palty, což je avokádo, říkáme jí zelený Raul. Nebo ryby a mořské plody. Asi nejčastěji připravujeme ceviche. Pocházejí původně z pobřeží a jde o syrové ryby, garnáty či jiné plody moře marinované v citrónové šťávě s chilli papričkami. Podávají se s kukuřičným klasem či vařeným maniokem, ozdobené mořskými řasami. Já osobně miluju krevety, na jakýkoliv způsob. Jinak ale vaříme naši českou kuchyni.
Jsou lidé, kteří cestují a rádi poznávají nové kraje v něčem odlišní od těch, kteří nevytáhnou paty z domova?
Ano, většinou si uvědomují rozdíl v tom, jak se kde žije a kde je dobře. Každému bych doporučil návštěvu zemí jako je Bolívie, Peru, Ekvádor a další, aby si lidé uvědomili, jak je u nás dobře. Myslím, že všeobecné nadávání na všechno je našim národním sportem. V jakých podmínkách a s jakým málem dokáží přežít lidé v Africe nebo Jižní Americe, si velká spousta lidí neumí vůbec představit.
Čím je cestování pro vás?
Dává mi rozhled a nebojím se říct, že i nadhled nad některými názory, které jsou všeobecně zakořeněny. Máme tendenci podceňovat některé země a lidi v nich žijící, povyšovat se nad ně. I s tím se bohužel setkáváme a někdy nevěřím vlastním očím a uším. Je to ale stále vzácnější, i naši lidé – cestovatelé už mají jiný pohled na věc.
Na co rád vzpomínáte?
Zajímavé bylo, že při naší první návštěvě Bolívie v hlavním městě La Paz, jsme šli na informace zjišťovat, kde koupíme mapy, kde je možné se dostat k internetu a další věci, které cestovatel potřebuje. V té době jsme ještě neuměli dobře španělsky, a tak s námi jezdil tlumočník. Položil otázku a poté nám ji říkal v češtině. Paní se na nás dlouze zadívala a povídá: „Jééé, fi jste z Čech? Já mám f Brne kamaráda Faška, to je náhoda.“ S česky mluvícími lidmi se setkáváme poměrně často, v době před rokem 1989 u nás spousta lidí studovala, a tak jsme měli možnost se s nimi setkat.
Bob Stupka
je původní profesí instalatér a vystudoval stavební průmyslovku. Jako řidič hotelbusu pracuje osmnáct let. Více se o jeho cestách a přednáškách dozvíte na jeho stránkách www.bobstupka.cz
