Ovšem se svým vzácným učitelským manželským párem jsem se seznámila už ve svých pěti letech. Byl rok 1951 a moji rodiče v té době hospodařili a obdělávali kolem 18 ha půdy. Takže v našich chlévech bylo mimo jiné ustájeno i několik kraviček. Byly povinné dodávky mléka státu, ale přesto ještě nějaké zbylo, a tak jsme mohli nechávat i jiným zájemcům. A právě v té době o každodenní litr mléka projevili zájem moji vzácní učitelé Stárkovi.
Takže denně jsem jim nosila v konvičce mléko - neměla jsem to daleko. A snad proto, že si mne oblíbili, tak mne po delší době pozvali do ložnice, abych se podívala na jejich chlapečka - miláčka. Otevřeli dveře do pokoje a já na posteli uviděla ležet dospělé dítě, které jen otáčelo hlavičkou a trochu pohybovalo končetinami, slovní zásoba se omezovala jen na vydávání zvuků.
V mém tehdejším dětském věku jsem se nejdříve polekala a když milá paní učitelka to na mne uviděla, tak mi laskavě řekla, abych se nebála a pohladila ho. A tím gestem ze mne spadly veškeré obavy.
A od té době vždy, když jsem jim donesla mléko jsem šla chvíli do pokoje, už jsem se nebála a velké dítě se na mne trochu usmívalo. A já se tak pro ně stávala druhým dítětem. Svěřovali se mi se svou bolestí nad postiženým chlapcem, kterého ovšem nade vše milovali.
Věděli, že chodím do katolického kostela, a tak mimo jiné jsem se od nich dověděla, že oni patří k českobratrské církvi. Jenže ten byl od naší vesnice ve velké vzdálenosti a oni neměli ani tu možnost se zúčastňovat společného nedělního setkání. Ale aby dokázali brát sílu a lásku k péči o svoje veliké dítě, které bylo ležákem, tak chodili denně na vyvýšené místo do polí. Tam se vždy pomodlili a prosili nebesa o další Boží přízeň a pomoc.
Paní učitelka učila na nižším stupni a pan učitel na vyšším, později byl i zástupcem ředitele. A já už v té době ranného dětství jsem si uvědomovala, jak to musí být pro ně těžké vidět při vyučování zdravé vesnické děti. O to víc jsem je s úctou obdivovala a svým způsobem na dálku milovala.
Vždy ve vyšších třídách o přestávce si pan učitel (byl velice štíhlý) vytáhl menší svačinku a měl občas i jablíčko - vytáhl nožík a velmi pečlivě si je okrájel a slupky vyhodil do odpadkového koše. Já, sedící vždy v první lavici, bych byla velmi ráda vyskočila a ty vyhozené slupky snědla - pro mne bylo úplným zázrakem vidět jablíčko. V té době jsme jabloně neměli, jen větší řadu třešní. Ovšem vždy jsem si rychle uvědomila a srovnala svůj život s jeho a ihned zavrhla tu myšlenku, že se má někdo líp než já.
V té době pochopitelně neexistovaly žádné suché pleny, denně u nich viselo na chodbě mnoho zářivě bílých prostěradel, které museli sami prát, vyvářet, žehlit - bylo jich zapotřebí velmi, ano velmi mnoho.
Takže to bylo moje první seznámení s obětavými a poctivými učiteli, kteří neznali nic jiného než svoji profesi a doma péči o postiženého syna. Pochopitelně jsem poznala na základní škole i další úžasné učitele, ale bohužel i jednoho, pro kterého slovo učitel asi nikdy nemělo vůbec být - ovšem i to je život.
I na dalších školách jsem potkávala jen ty nejúžasnější učitele a když jsem jednou po mnoha letech jela se svojí bývalou a velmi oblíbenou učitelkou tělocviku, už tehdy důchodkyní, vlakem, tak jsem byla přešťastná. Při delší společné cestě mi vyprávěla, jak se v důchodu přestěhovala s manželem na chalupu a stará se tam o postiženou vnučku. Takže toto bylo moje další setkání s vitální, obdivovanou i velmi obětavou učitelkou.
Už před mnoha roky mne dostihlo ranné stáří a já se chtěla seznámit s internetem. V té době u nás bydlel ženatý syn s rodinou a moje milá snacha se stala mojí domácí laskavou učitelkou. Syn viděl, že nedělám vůbec žádné pokroky, tak často prohlašoval, že se to asi nikdy nenaučím. Hodná snacha neříkala nic - možná si myslela své.
A já si vzpomínala, jak jsem na střední škole trpělivě doučovala matematiku a tak připravovala některé spolužáky k přijímačkám na vysokou školu ekonomickou. Co mi bylo platné, že jsem uměla tehdy dobře vysvětlovat, jak fungují goniometrické funkce sinus, cosinus, tangens a cotangens? Na práci s internetem to prostě nestačilo. A přesto - po delší době se přece jen zadařilo a můj mozek internet trochu pochopil a "zabral".
Ale dnes ve svém věku, kdy se už pomalu blížím k 80tce, jsou mými nejlepšími učiteli moji nejmladší vnuci. Oni si toho velmi cení, že mohou ve svém věku něco přiučit svoji starou babičku a vůbec jim nevadí, že už mi ten mozek zpomaluje. A protože mají občas čas, tak mi neustále znovu a znovu trpělivě vysvětlují nové technologie a mají z toho velikou radost, když se zadaří a já to trochu pochopím.
