Mě třeba v patnácti postavili k soustruhu a mistrová mi ukázala pár věcí a já na velký stroj, kde se kopa věcí otáčela, hleděla jak tele na vrata. Byla jsem mladičká a naproti mě soustružil takový starší pán, a tak když jsem si nevěděla rady, tak mi pomohl. To byl můj začátek pracovního procesu.
Vrátím se ale ke školní docházce, kdy jsme bydleli na valašských kopanicích a do školy jsme to měli skoro sedm kilometrů pěší chůze a to převážně lesem. Doma jsme ještě měli hospodářství a muselo se už od dětství hodně pomáhat, tak že na učení zbývalo málo času a rodičům bylo to jaké máme známky ukradené, protože třeba já se sestrou jsme podle nich vzdělání navíc nepotřebovaly, však se vdáme a budeme mít děti. A u bratra na školních známkách taky moc nezáleželo, protože na traktoristu brali i toho, kdo vyšel ze sedmé třídy a bratr měl předurčeno, že bude traktoristou.
Když jsem nastoupila do první třídy, kde nás učil pan řídicí, tak jsem nikoho neznala a naštěstí o dva stupně víš byla moje sestra a tak když nám skončilo vyučování, chodila jsem za ní do třídy a vždy jsem seděla v lavici mezi ní a jejím spolužákem Pavlem a čekala až skončí vyučování jí a pak jsme šly spolu domů na paseky. Asi jsem moc nerušila, protože Pavel to dotáhl až na zubního lékaře a má to sestra výhodu, když má takový kontakt a ještě jsou skoro sousedi. Chlapec, se kterým jsem převážně ve škole sedávala já, ten dělal instalatéra, ale zůstal v Karlových Varech, kde byl na vojenské základní službě a když byl před třiceti pěti lety na školním srazu, tak jsme si povzpomínali na společné kulišárny, na které si on pamatoval víc než já. Bohužel, víc jsme se už nepotkali, odešel tam, odkud není návratu a to jsem i oplakala.
Co se týče učitelů, měla jsem čtyři takové, na které nelze zapomenout. Byl to pan učitel třetí až paté třídy Ota, takový urostlý chlapík důchodového věku. Rázný to člověk, ale s velkým srdcem. Já od něj třeba dostala i na zadek a to když jsem lezla "havačky" spolužačce napovídat, ale na druhou stranu nám dětem z pasek na kamnech vařil čaj a když jsme měly mokré oblečení a obuv, rozvěsil to u kamen na židle a sušil nám to. Pro některé učitele jsme my děti z pasek byly něco podřadného. Docela nám to dávali najevo, třeba, že jím smrdíme hnojem... No, koupalo se jednou za týden a to se ještě musela nanosit voda a ošacení vyselo vedle toho, co nosil otec ke koním, tak že cítit to mohlo být i tím chlévem. Panu učiteli jsme nesmrděli a za mě dokonce zaplatil fotografii velikosti obrazu a to 29 Kčs. Bylo to na tu dobu hodně a rodiče mi odmítli dát peníze, protože se stavil dům.
Další učitel, tedy už paní učitelka, tak to byla "matikářka" Libuška. Matematika byla můj hodně oblíbený předmět a Libuška nás dostala v šesté třídě, kdy se předmět počty změnil na matematiku a přibylo rýsování. Protože věděla, že vím, vždy mě zkoušela jako první a já popadla s radostí křídu a už to jelo. Libuška dokázala látku řádně vysvětlit a hlavně nijak neponižovala ty, co neměli na počítání zrovna buňky. Mě táhne na šedesát a počítaní je dodnes takový můj relax, tak že počítám různé olympiády a to, co se učí moje již dospělá vnoučata na průmyslovce. A taky nejtěžší sudoku.
Třetí učitelka, na kterou vzpomínám moc ráda, je paní Zdenička. Ta nás dostala jako takový dáreček hned po ukončení studia a měla nás jako třídní. Byla milá již od pohledu a učila nás český jazyk, krátce ruský jazyk, protože pak se neučil a taky tělesnou výchovu, kde já v gymnastice byla nemehlo. Paní učitelka, která měla v tělesné výchově v šesté třídě, ta mě naschvál nechala předcvičovat, aby se mi ze spolužáky mohli smát. Došlo to tak daleko, že já právě kvůli tělocviku začala chodit za školu a když to pak prasklo, šla to maminka do školy řešit a bylo to již před prázdninami, tak že to už se pak chodilo na hřiště, kde jsem byla podstatně lepší. O prázdninách roku 1968 jsem si zlomila nohu v krčku, a tak jsem do školy nastoupila až v říjnu, kdy nás tělesnou výchovu měla paní učitelka Zdenička a to jsem půl roku měla omluvenku z nemocnice a pak už mi tato učitelka řekla, že mám cvičit jenom to, nač si troufnu a poslala mě do řeznictví pro tlačenku. Tato Zdenička se mnou byla v kontaktu i po ukončení základní školy a psala mi dopisy a posílala drobné dárky.
Když odešla Zdenička na mateřskou, dostali jsme do českého jazyka novou paní učitelku Marušku a ještě příjmením Šťastnou. Do té doby nás měla ve výtvarné výchově, kde nám při malování četla a vybavuji si její přednes knihy Františka Poláčka Bylo nás pět. Bylo to tak, že pro každou osobu z knihy měla jiný hlas, nech to byl Zilvar z chudobince, Rampepurda, či Kozí kuncka... Bylo to od ní lepší než umělecký přednes z rozhlasu a dvě hodiny výtvarné výchovy, to byla jízda.
S touto paní učitelkou Maruškou mám spojenou i slohovou práci na téma Velikonoc a takový popis toho, jak jsme se sestrou po klucích, kteří přišli na pomlázku, házely z kůlny zkaženými vejci, protože oni nás vždy hodně zmlátili a muselo to být opravdu dobré, protože paní učitelka před třídou řekla, že tak dobře napsanou slohovou práci nehodnotila a co jsem pak věděla od mladších dětí, dávala tuto práci za vzor ještě po osmi letech, kdy učila mladšího bratra. Ale to není vše. Když se rodiče odstěhovali z Kopanic dolů do vesnice do domku, který tam postavili a maminka nám pak poměrně brzy zemřela, rozhodl se otec prodat stodolu a kůlnu, aby mohl mamince zaplatit pomník. Však tam ještě zůstal domek, chlévy, sklep a zahrada. Já už byla vdaná a pryč z domu, tak jsem to neřešila, kdo to koupil. Až když jsme tam v létě dojeli, tak hledím, koukám, valím oči, co tam v zahrádce pod kůlnou dělá moje paní učitelka? A ona, ono, ona to s manželem koupila. Tu kůlnu, o které jsem u ní psala slohovou práci.
Jsem ráda, že mám dceru učitelku, která je oblíbená učitelka a učí moji oblíbenou matematiku. Pedagogickou fakultu studuje i vnučka.
