Skvělý, ten šohajek se snaží oslnit tu děvčicu tím, že se chlubí dědečkem. Vypráví jí, jak Leoš zamlada bubnoval v bigbítu, hrál hokej za HC Dolní Újezd, jak v osmašedesátým roce, když k nám vlítli Rusáci, odmontovával silniční směrníky, aby bloudili, jak si už na průmyslovce postavil vlastní rádio…, prostě velebí svého prapředka, co se do něj vejde. Jakoby tím chtěl potenciální partnerce naznačit, z jakého je „po prameči“ kvalitního vrhu. A aby se to nepletlo, i děvčica mu oplácí stejnou mincí. Ona je zase pyšná na svůj původ „po prapřeslici“. Sděluje, že má v Berouně úžasnou babičku Máňu, která byla v mládí královnou tanečních parketů, umí paličkovat krajky, měla černej pásek v brazilském jiu-jitsu, míchá nejlepší vaječný koňak, zná všechny houby a ještě loni se v Bulharsku potápěla se šnorchlem. „A k vánocům mi dala tu prďáckou koženou minisukni, co mi naši nechtěli koupit,“ trumfuje na závěr.
Opakuji a zdůrazňuji: Skvělý! Skvělý! Skvělý! Tak přece jen my dědkové a báby zatínáme své pozitivní pradrápy do života toho potěru. Začínám lépe chápat výrok kamaráda Mildy, šestinásobného dědy, že „mít haranty je bezvadný hlavně proto, že pak můžeš mít vnoučata“.
Ještě jeden citát se mi vybavuje, tuším z tvůrčí dílny pana Horníčka: „Když má každý člověk dvě babičky a dva dědečky, tak vlastně platí, že babiček a dědečků je na světě dvakrát víc než lidí.“ Dobrej fór, možná až trochu s filozofickým přesahem. Ale zpět do reality. Proč například v této chvíli nezavzpomínat na Honzu, mého dědu z máminy strany? To byl superbourák, pravý klenot prarodičovství. Jeho zaťaté drápy na sobě s potěšením nesu celý život. Naučil mě pár lechtivých písniček, házet na rybníce placatýma kamenama skákavé žabky, pískat na prsty, vyčůrat do sněhu vlastní monogram, pytlačit pstruhy na Lipovském potoce, mastit karty a mnohé další užitečné věci. Od mého útlého věku ve mně pěstoval hrdinskou povahu, například tím, že mi dával korunu za to, když jsem štípnul do zadku nějakou luznou paničku, kterou mi ukázal. A nemůžu opomenout ani jeho bezvadnou manželku, babičku Anču. Ta mimo jiné do mého celoživotního hodnotového žebříčku navždy zakódovala zásadu, že správnej chlapáckej guláš musí trošku pálit i když opouští tělo. Trávíval jsem u Honzy s Ančou většinu prázdnin a vždycky po návratu mi maminka řekla: „Tak se zklidníme, Tarzane, už jsi zase zpátky v civilizaci. Jdi si vyčistit uši a umejt krk!“ Dodnes si nerad čistím uši a meju krk.
Babičkovství a dědečkovství je setsakramentsky významná a zodpovědná funkce. Podle mě má hlavní význam v tom, že zachovává harantíky, tedy vnoučata, v dimenzích normálních lidí. Vysvětlím to: Každý rodič pochopitelně hodlá vychovat ze svých potomků perfektní, dokonalé, úspěšné jedince. „Uč se, ať nejsi blbeček!“ „Nelži, kdo lže, ten krade!“ „Nemluv sprostě!“ „Jdi si umýt ruce před jídlem, ty čuně!“ „To neumíš paní Horáčkovou pěkně pozdravit?“ „Tohle dělej, támhleto nesmíš, hezky poděkuj, jaktože máš binec v pokojíčku, dokud to neuklidíš, nepůjdeš ven, jaktože jsi dostal čtyřku z toho diktátu...,“ a tak dál, chudák mrňous z toho má v hlavě meluzínu. U dědy a babiny je to naopak balzám na nervičky. Pytlačí se na potoce, seriózně se debatuje o minisukních, zejména těch kožených, čůrá se do sněhu, nadává se na tu pitomou školu plnou diktátů, čerstvě vymydlené ruce nejsou bezpodmínečné pro to, aby se člověk mohl nadlábnout Ančiným báječným gulášem, „prdlajs“ je povolené slovo. Prostě duševní sanatorium. Zaťaté pradrápy pozitivního poznání, že i drobná skopičina učiní život krásnějším.
Doufám, že ten šestnáctiletý gentleman z mého náhodou vyslechnutého rozhovoru onu patnáctiletou dámu úspěšně sbalil, že spolu budou chodit a třeba navštěvovat jeho dědu Leoše i její babičku Máňu. A za pár let se možná vezmou, budou mít děti a ty budou mít taky děti, čímž gentleman a dáma získají možnost zarýt do mrňousků své dobrotivé pradrápy. Snad to učiní alespoň tak dobře, jako to dokázali Leoš s Máňou, Honza s Ančou a mnozí další.
