Oba se prý srdečně zasmáli, když druhý den po světové premiéře v Daily Mirror vyšla kritika s palcovým titulkem „Zkrocení zlé ženy, jeden den u Burtonových.“
Ve filmové adaptaci hry Wiliama Shakespeara (The Taming of the Shrew, režie Franco Zefirelli) je „zlá“ žena v podání nádherné Elizabeth Taylor ponižována tak, že to muselo být přes čáru jak v době Shakespearově, tak v roce 1967, kdy Franco Zefirelli natočil film, který má na ČSFD k dnešnímu dni 83 %. Nedovedu si představit, že by tento film mohl být stejně natočen dnes.
Otázka zní: Proč se to stále tak líbí a líbí se to snad jen mužům? Vzhledem k vlastnímu diváckému zážitku, musím přiznat, že se to líbí i ženám. A to nejen proto, že Richard Burton patřil k povedeným exemplářům svého rodu. Že by to bylo aktuální i dnes? Bingo, vždyť je to klasika!
Nemohu tvrdit, že mě bavilo, když Kateřině bylo odpíráno jídlo a spánek ve chvíli, kdy byla hladová jak vlčák a k smrti unavená. Zamýšlela jsem se v této souvislosti nad současným chováním mužů k ženám, které bychom jen těžko nazvali krocením, nicméně jak se zpívá ve známém hitu - „ jistá paralela by tu byla..."
Dnešní muži nám jídlo ani spánek většinou neodpírají, naopak, povzbuzují: „Vezmi si ještě houstičku, miláčku (ale chraň tě pán bůh přibrat v pase)“. „Běž už spinkat zlato, jsi unavená (ať se mohu koukat na fotbal nebo na porno..) " To bych jim ale prominula. Muži chtějí, abychom hodně jedly a zůstaly štíhlé a hodně pily, když zrovna oni pijí a zůstaly střízlivé. Tak to je, s tím nic nenaděláme. A že potřebují být u televize nebo notebooku někdy sami, také chápu.
Mě zaujal postup Petruccia, který krotil Kateřinu také tím, že z ní s prominutím „dělal vola“. Jedná se o scénu, kdy jedou na svatbu Kateřininy sestry, potkají pocestného, o kterém Petrucio Kateřině tvrdí, že se jedná o krásnou mladou dívku. Samozřejmě poté, co mu již zlomená, či zdánlivě zlomená Kateřina ten zjevný nesmysl odsouhlasí, se jí vysměje a vysvětlí jí, že se zmýlila. A tady jsem tu podobnost našla!
Vždyť jak často se stává, že naši muži něco tvrdí a když my s nimi souhlasíme (ať už opravdu, nebo většinou abychom měly pokoj), tak to okamžitě obrátí, protože oni to chtějí j i n a k. Hlavně jinak, aby se mohli vymezit, zviditelnit a hlavně nás opravit. No, to jsem odbočila. Vraťme se ke Kateřině. Jaká ona vlastně byla? Bohužel musím vycházet pouze z filmu, protože na jevišti jsem neměla tu čest hru vidět, ale předpokládám, že divadelní předloha byla plně respektována. Kateřina ovšem přece nebyla „ zlá“ spíš hysterická, až bláznivá. Určitě nám pomůže k pochopení ten anglický výraz Shrew v názvu originálu, který sice znamená semetriku, ale také zvířátko rejska, které vydává vysoké, pronikavé zvuky.
Takže Kateřina křičí, řádí, ubližuje... protože je nespokojená, ale také se asi bojí, jako ten rejsek, když se cítí ohrožen. Bojí se, co jí život přichystá, co s ní ve světě bude. Evidentně sama neví, co se s ní děje, co vlastně chce, ale lásku chce určitě, to je zřejmé. Takže když je Kateřina postupem používaným při krocení dravých ptáků konečně „dána do latě", můžeme si vychutnat závěrečnou scénu, kdy ona sama kárá ženy za manželskou neposlušnost a poučuje je o nutnosti jejich podřízenosti mužům. Otázkou je, zda jí to máme věřit.
Osobně si myslím, že Kateřina nebyla „zkrocena“, ale vyhrála sama nad sebou a pochopila, že svého cíle nedosáhne ukřičenou agresí, ale přijetím své ženské role, ať už skutečně, nebo naoko. Vždyť pak se jí otvírají neomezené možnosti, jak svého muže a dění kolem sebe ovlivnit tak, aby se cítila spokojená. A že se v průběhu krocení zamilovala do svého krotitele je dobrý bonus, jestli ovšem nešlo o Stockholmský syndrom.
