Dobové foto hotelu na Machu Picchu
(z archívu Š.B.: Documental del Perú - CUZCO, Conaco)
Stalo se skoro před šedesáti lety, na podzim roku 1968. Tehdy masová turistika zas tak moc nekvetla. A tak jsme po Machu Picchu chodili prakticky jen my. Rodiče, já a dva "cesťáci" z Československa, kteří přijeli pomáhat s elektrifikací severního Peru. Táta byl obchodní delegát našeho, právě založeného zastupitelského úřadu v Limě. Na výlet nás všechny pozval peruánský velebohatý podnikatel, který s sebou vzal dvě ze svých dětí. Že z tohoto pana Lópeze bude za pár let ministr průmyslu ještě nikdo netušil. A já ani to, že mě s jeho synem a vnuky spojí přátelství na celý život. Vždycky jsme se pak smáli, že jsme volně navázali na kamarádství našich otců, které vzniklo na Machu Picchu...
Machu Picchu, Sluneční kámen Intihuatana
(dobové foto archívu Š.B.: Documental del Perú - CUZCO, Conaco)
Naše cesta začala adrenalinovým letem z Limy do Cuska. Proplétání se letadla mezi andskými štíty bylo úchvatné. Vytrvale jsme se s mámou hlasitě kochaly, ale můj nebojácný otec trochu překvapivě šílel. Dodnes si pamatuju jeho suché konstatování, že se snad pilot předvádí před letuškami. Za čtyři roky poté - po havárii uruguayského letadla v chilských Andách, kdy se přeživší udrželi pri životě konzumací zmrzlých částí těl těch, co takové štestí neměli - triumfoval: "Vidíte, co se mohlo stát?!"
Na letišti v Cusku (z archívu Šárky Bayerové)
Naštěstí se to nestalo a my do Cuska doletěli. Z přiložených ilustračních fotek je vidět, jací už tehdy byli v Peru šikovní podnikavci. Fotografové číhali na letišti na cizince, udělali momentky, pak koláž a za pár hodin nabízeli své originály v hotelu. No, nekupte to... Vlastně díky nim mám teď aspoň něco. Tehdy totiž frčelo focení na diapozitivy a táta byl v tomhle směru dost moderní. Slajdy půl století nepřežily, černobílé fotky ano.
V Cusku jsme se nejdřív museli aklimatizovat. Nadmořská výška 3399 metrů dělala své. Blivno bylo všem, Peruáncům méně. A tak jsme pomalu chodili městem a obdivovali nepochopitelnou inckou krásu. Až pak jsme se vyjeli podívat na proslavenou inckou pevnost Sacsayhuaman, tedy do výšky 3700 metrů.
Historické foto. Těsně po tomto záběru máma - dâma s čelenkou - omdlela
(Z archívu Š.B.)
Soroche, jak se v Peru říká výškové nemoci, si vybírá hlavně mezi přivandrovalci. Nejdříve postihlo mâmu (viz foto výše), pak mne. Když to náš domorodý řidič napálil z výšin Sacsayhuamanu zpět do Cuska, museli jsme spolu přerušit slibně se rozvíjející kurs kečuánské výslovnosti. Šlo o kruhový amfiteátr Kenko. Nevím, zda za to mohly ony mlaskavè zvuky, které ovládám dodneška, ale žaludek mi začal dělat veletoče. Táta, kterému jedinému prakticky nic nebylo, mi poradil, abych si utřela obličej podolkem košile. Že prý to říkala naše svinčanská prababička. Zvyklá poslouchat ho na slovo jsem použila blůzičku. Blbá rada, nikdy to nezkoušejte. Kečuánec zastavil jen tak tak, já vystřelila ven a potupně vrhla. Za zvědavé pozornosti místních domorodých obyvatel a potulných psů. Fakt nechtějte vědět, co dělali ti hladoví psi... Jediný kladný přínos celkově příšerné situace byl v tom, že moje krize dokonale probrala polozhroucenou mámu.
Když jsme se obě daly dohromady, čekalo nás konečně Machu Picchu ve výšce 2430 metrů. Tedy i naděje, že nám už může být jenom líp. A bylo. A k tomu to byla ještě neuvěřitelná krása. Jeli jsme vlakem, který měl dvě lokomotivy a podle potřeb měnil směr, jelikož koleje v horách byly cik cak.
Dobová letecká fotografie Machu Picchu. Klikatice v levém rohu je cesta k ruinám. Slušný adrenalin v autě (archiv Š.B. - Documental del Perú - CUZCO, Conaco)
Tehdy jste na Machu Picchu mohli jít, kam jste chtěli. Žádné zákazy, žádné zátarasy. Byli jsme tam prakticky sami. Potkali jsme se jen se dvěma turisty z Holandska, domorodými dětmi a lamami. Z dnešního pohledu to zní až neskutečně.
Táta, lamátko a pasáčkové (z archívu Š.B.)
A jelikož jsme na Machu Picchu byli tři roky po natáčení filmu Poklad Inků, část ztraceného města byla "dostavěna". Prý něco z té doby tam zůstalo dodnes. Na Sluneční kámen si ale už ani nesáhnete. Poté, co ho při natáčení jakési reklamy kus urazili, je kolem zábradli. A jak jsem slyšela, mnohá další místa, která jsme prolézali, už přístupná vůbec nejsou. O to víc jsou moje vzpomínky bohatší a intenzivnější. Už i proto, že jsem se tam nikdy nevrátila....
(Ilustrační foto: Documental del Perú - CUZCO, Conaco)
Abych ale nekončila se zbytečnou nostalgií, přidâm malou vtipnou glosu na závěr. V Peru byla s místními složitými inckými názvy vždycky zábava. Hlavně, když začal vyprávět pan Hartinger. Peruánec z Nového Hrozenkova, který se svým sklářským fortelem dopracoval k milionům. Jeho teorie o valašském původu názvu Machu Picchu mne fascinuje dodnes. Pod zmíněným ztraceným městem Inků teče řeka Urubamba a poblíž se vyskytuje místo zvané Huanca Velica (=uanka velika). Prý to bylo následovně. Jistý Janek z Valašska se i se svou ženou Ankou vystěhoval do Peru. A hledali místo, kde by zakotvili. Ač byla Anka vyšší postavy (Huanca Velica) a dost fortelná, unavila se. Když došli s Jankem na břeh Urubamby, chtěla se trochu svlažit. Janek ale šel dál a z druhého břehu na ni zahalekal, aby už šla. "Nemožu!" odpověděla Anka - "Máču pí...!" A jméno oblasti bylo na světě. A píše se to tak blbě, protože to Inkové celé zkomolili ...