Do penze jsem se těšila, po letech práce ve vedoucí funkci v sociálních službách, jsem opravdu unavená a těšila jsem se na odpočinek. Žijeme v malé obci kousek od Ostravy a tak jsem si plánovala, že zvelebím zahradu a občas si vyrazím do města za nějakou kulturou. Manžel šel do penze ve stejný rok jako já. Vím, že když teď řeknu, že se v důchodu změnil, bude to znít jako klišé. Nechci působit jako ženy, které si stěžují, že se z jejich partnerů stali bručouni, že s nimi nechtějí cestovat a chodit do divadel. Za čtyřicet let, co jsme spolu, manžela znám a vím, co od něj můžu čekat a co ne. Tedy, myslela jsem si to. Nikdy nebyl moc společenský, měl rád svůj klid, dílnu, zahradu. A mně to vyhovovalo, i já jsem spíše samotářský typ. Jenže v poslední době jen sedí u televize a u internetu. Jako by byl fascinován politikou. Nevím, jak jinak to vyjádřit. Sleduje zprávy, pak další zprávy, totéž přitom viděl přes den na internetu. Vše hlasitě komentuje. Kdokoli se objeví na obrazovce v nějakém diskusním pořadu je podle něj idiot nebo debil. Používá čím dál víc vulgární slova.
Mluvil tak i před vnučkou a snachou, když u nás byly na návštěvě. Začala jsem se za něj stydět. Nedávno se u nás zastavil na zahradě soused, manžel vyšel z domu a hned začal mluvit o politické situaci. Bylo znát, že to sousedovi není příjemné. Manžel má dost konfrontační tón, pouští se do ožehavých témat, ale co je nejhorší, mluví a chová se, jako by měl vystudovaných pět vysokých škol. Stal se z něho mluvka, který má na všechno názor. Nejhorší ale je, že sympatizuje s různými divnými stranami, které vznikají. Já se o politiku nikdy nezajímala. K volbám chodím, ale tím to pro mě končí. Jenže teď doma neslyším nic jiného než nadávky na toho či onoho politika. Nejhorší je, že manžel nesnáší ženy v politice. Když se objeví záběr, kde mluví politička, nazývá je hanlivými výrazy, najednou mluví sprostě, to dříve nedělal.
Jsem zoufalá a vlastně jsem ráda, že k nám moc lidí nechodí, protože se bojím, co zase bude vyprávět. Syn se mě ptal, co se s ním děje. Prosila jsem ho, aby si s ním promluvil. Asi si něco řekli, nevím co, ale syn pak řekl, že má pocit, že se táta zbláznil. Jezdí k nám čím dál méně. Nedávno mi řekl, ať je přijedu navštívit sama. Evidentně nemá na ty řeči náladu.
Svěřila jsem se sestře. Řekla mi, že bych měla žít svůj život, víc chodit do společnosti, najít si přátele, nesedět pořád s ním doma. Jenže to se řekne, jak před sedmdesátkou změnit život? To mám začít někde vysedávat v kavárnách jen proto, že nemůžu doma poslouchat nesmyslné řeči manžela? To přece není řešení.
Nejhorší je, že si myslím, že manžel opravdu říká nesmysly. Fandí lidem, kteří jsou označováni za extremisty, pořád mi cituje nějaké věci, které vyčetl na Facebooku. Říká, že televizi nevěří, přitom na ní pořád kouká. Kdykoli mu něco odpovím, reaguje slovy: „Tomu vůbec nerozumíš, netušíš o co jde.“
Už jsem se z toho několikrát rozbrečela. Večery trávím sama v pokoji, kde si čtu. Manžel vedle kouká na televizi, pak do noci sedí u počítače. Už se mnou téměř nemluví. Jsem pro něj hloupá husa, která nemá stejné názory jako on. Každý, kdo nemá stejné názory jako on, je pro něj hloupý.
Nevím, jestli se takto v penzi chovají i jiní muži, zda je to normální nebo zda jde o nějaký psychický problém. Někdy mám strach, že ano. Především mám ale strach z toho, jak se svět vyvíjí, z té všudypřítomné agresivity, z toho, že může být válka. A manželovo neustálé nadávání na všechno a na všechny a rozebírání politických problémů ve mně ten strach ještě znásobuje.
Je mi jasné, že mi v tomto směru nikdo neporadí, ale vlastně se mi trochu ulevilo, když jsem se s tím, co mě trápí, svěřila.
(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
