Vychovávala mě do mých šesti let, a i později, když už jsem bydlela u svých rodičů v úplně jiném městě, jsem se k ní vracela, kdykoliv to bylo jen trochu možné.
Trávila jsem s ní víkendy, svátky, prázdniny, všechnu dobu mých dětských nemocí, a také jsem za ní utíkala vždy, když mi bylo ouvej. S ní bylo všechno tak jednoduché, bezpečné a krásné. Měla v sobě tolik lásky, trpělivosti, empatie. Nikdy mi nic nevyčítala, nikdy mě nesoudila – jen mě bez podmínek milovala. A to byla ta největší škola, jakou mi mohla dát. U ní jsem cítila pravý domov.
Vedla mě k lásce ke zvířatům, knihám, úctě k lidem, pokoře k životu a radosti z maličkostí. Byla švadlenou a já jsem vždy se zájmem sledovala, jak pod jejíma rukama vznikaly krásné, originální věci. Díky ní umím háčkovat a plést, jen šít už mě naučit nestihla. Ale já chtěla být jako ona, a tak jsem se to později naučila sama. Snad jí to tam v nebi udělalo radost.
Odešla náhle v pouhých 64 letech. Tu strašnou bolest z té ztráty cítím ještě dnes. Tolik věcí jsem ji nestihla říct. Jak moc ji miluji, že bez ní už nikdy nic nebude stejné, a jak velmi mi tu bude chybět. A také, že bych si přála, aby ji poznaly i moje děti. Jenže tehdy mi bylo patnáct. Je to přes 40 let, co zemřela, ale já dobře vím, že je se mnou pořád, že tam někde seshora na mě dohlíží. Prostě to cítím.
Moje babička sice neměla diplom z pedagogiky, ale byla tím nejlepším učitelem, jakého mi život mohl dát. A za to jí budu navždy vděčná.