Můj příběh se odehrál právě v této době, kdy se schylovalo k volbám, od kterých jsme si hodně slibovali právě tak, jako očekáváme změny v letošních volbách. V porovnání byla ale mnohem radostnější nálada mezi lidmi různého věku než dnes. Tehdy jsme nebyli tak rozděleni na mladé a staré.
Začátkem devadesátých let jsem se vydala se svou přítelkyní na týdenní dovolenou do Mariánských Lázní. Byl konec května, rozkvetlé lázeňské parky lákaly k procházkám. Těšily jsme se obě na rušný společenský život v lázních. Oběma nám bylo něco přes čtyřicet let, chtěly jsme si trochu zatančit a pobavit se. Já si trochu potřebovala zrekreovat nervy, měla jsem za sebou několik velmi nepříjemných rodinných událostí a musela jsem načerpat nové síly.
Přijely jsme do lázní před polednem a po ubytování šly na první oběd. Sedly jsme si k prázdnému stolu a čekaly, kdo nám bude dělat celý týden společnost. Konečně jsme se dočkaly. Přiznám se, že naše překvapení bylo nefalšované a v první chvíli ne moc příjemné. K našemu stolu zamířily dvě asi osmdesátileté seniorky. Očekávaly jsme plno nesnází, které obvykle se starými lidmi bývají. Starala jsem se v té době o svou rovněž osmdesátiletou nemocnou matku a věděla jsem proto své. Ale všechno bylo jinak. Obě staré dámy - byly to skutečné dámy - se s milým úsměvem představily a začaly si s námi nenuceně povídat. Byly vkusně upravené, milé a bylo na nich vidět, že se přes svůj věk neuzavřely světu a měly všestranný přehled. Prozradím na ně, že byly z Tábora a říkaly si Olga a Eva. Přiznaly se, že jsou dlouholetými kamarádkami a dovedly jedna o druhé velmi hezky vyprávět.
Tak jsme se dozvěděly, že paní Eva peče výborné zdobené perníčky, s kterými vyhrává na místních slavnostech, a paní Olga peče dobré moučníky a je veká parádnice, což bylo i vidět. Zajímala se stále o módu a vypadala opravdu mladě, a to nejen vzhledem. Obě sledovaly v televizi Pražské jaro, které právě probíhalo, měly přehled o hudbě a o kultuře. Protože nás na rekreaci zasáhly i volby, nevyhnuly jsme se ani diskuzi o politických stranách a jejich programech. Zastávaly obě velmi pokrokové názory a šly s chutí k volbám. Tolik optimismu jsem již dlouho od nikoho neslyšela a to jsem v té době pracovala s mnohem mladším kolektivem než jsem byla já.
Paní Olga a Eva žily plným životem bez ohledu na svůj věk a zdravotní stav, ani jedna z nich nebyla úplně zdravá, ale optimismu jim to neubralo. Největší překvapení nám přichystaly nakonec: v létě pojedou do chalupy v lesích na Šumavě, aby unikly civilizaci, budou si samy topit dřevem, vařit na obyčejných kamnech a svítit petrolejkou, protože tam není elektrický proud. Už se těší, jezdí takhle spolu už dvacet let.
Lituji, že jsem se s nimi již nikdy nesetkala, ale věřím, že si svou chuť do života podržely až do konce.
