Pracuji na jednom učilišti pro žáky se specifickými potřebami. Je to práce, která vyžaduje psychickou odolnost, pohodu a vyrovnanost v duši, aby ji člověk mohl vykonávat správně. Ne vždy a za každé situace se toto daří, a tak občas při posezení s přáteli jsem jako vtip pronášela věty: "Raději se odstěhuji někam na samotu a budu pást krávy, husy, vyrábět sýr a začnu žít život poustevnický…“
Jaké bylo moje překvapení, když v den mých narozenin jsem rozbalila dárek a v něm poukaz na pasení ovcí v Beskydech. No to je něco, přesně dárek, po kterém prahnu. Klid v přírodě a čas na rovnání myšlenek v hlavě.
O letních prázdninách jsem se vydala do Beskyd plna očekávání. Domluvený termín zážitku zcela náhodně připadl na 13.8.2024. Den, kdy se narodil tatínek. V tento den na jeho narozeniny se každý rok vařil na chalupě dědův kotlíkový guláš a scházela se celá rodina. I po smrti tatínka jsme si tuto tradici uchovali.
Místo farmy, na kterou jsem v srpnu dorazila, vypadalo velice idylicky. Nádherné prostředí, neskutečně milá paní farmářka s dětmi a maminkou, spoustu spokojených zvířat. Z mého pohledu ráj na zemi. Z pohledu rodiny žijící na farmě se za tímto rájem skrývá spousta odříkání a hlavně dřiny. Přesto tuto práci vykonávají rádi, láskyplně a poctivě.
V den před samotným pasením oveček jsem šla obhlédnout pastviny a pozorovala slečnu, která byla stejně obdarována. Zahlédla jsem zoufale pobíhající postavu v oblečku pasáčka s mošničkou a pasteveckou holí. Ovečky očividně odmítaly poslušnost. Abych zítra nedopadla stejně, nebo ještě hůř… začalo se mi honit hlavou. Následující den ráno v 8.00 jsem plna očekávání oblékla bílou košili z hrubého plátna, nasadila černý, filcový klobouk, do ruky vzala hůl, přes rameno mošnu s tvrdým chlebem pro ovečky, krásně čerstvým chlebem se sádlem a škvarky na utišení mého hladu. V ohradě přešlapovalo 7 oveček těšících se na čerstvou, zelenou travičku. Při zjištění, že jdu s nimi já, jsem se už těšila sama. Paní farmářka mi pomohla ovečky nahnat na pastvu a to opakovaně několikrát, protože se jim se mnou vůbec nechtělo. Mimo pasení jsem dostala za úkol poznat vůdčí ovci, což se později ukázalo jako snadné. Ovce zabečela, všechny ostatní zbystřily a daly se na útěk zpět k domovu.
Moje představa, že budu sedět v obležení oveček, žmoulat výborný chleba a meditovat, se po prvních dvou hodinách rozplynula. Upachtěná a zpocená jsem si sedla pod strom a ovečky nechala jejich osudu. Zjišťuji, že meditovat se dá i bez oveček. Někdy se člověk nemá moc snažit, nebo můj klid navodil i klid oveček? Spokojeně si polehaly opodál.
Přemýšlím, jak je zvláštní tenhle způsob života. Žít téměř na samotě, se zvířaty. Jak moc by se mi líbilo takhle žít? Uměla bych to vůbec? Popravdě řečeno si neumím na tyto otázky odpovědět. Je krásný den na všechny mé úvahy… Dnes by měl můj tatínek narozeniny. Bylo by mu 87let. Určitě tam z hůry kouká, kde jsem, co zase blázním. Chybí mi. Nikdy toho v životě moc nenamluvil, ale i to málo bylo pro mne do života to podstatné. Vlastně si docela často opakuji v určitých situacích jeho moudré věty. Co by říkal na má rozhodnutí?
Vždycky, když nevím kudy kam, vypravím se za ním na hřbitov a rozmlouváme spolu. Neskutečně mi to pomáhá. Ujasním si většinou, co je pro žití podstatné a uleví se mi.
Je skoro poledne a unavené ovečky po pastvě leží a odpočívají. Konečně vzaly na milost i moji maličkost a neutíkají. Obklopena čarokrásnou přírodou se nemohu nabažit té pohody a klidu v duši. Jedna ovečka mi prokazuje službičku a tulí se mi do klína. Dožaduje se hlazení a strká hlavu do mošničky pro kousky tvrdého chleba. Nejde mi slovy popsat všechny ty libé pocity, kterými jsem pohlcena.
S milou a laskavou majitelkou farmy jsme domluvené na další návštěvě a já jsem vděčná, že se mohu na toto místo zase vrátit.
A tak zjišťuji, že ta šedesátka nakonec není nic strašného, a když člověku zůstane odvaha pustit se i v tomto věku do něčeho nového, neznámého, může být ten svět zase o něco hezčí.