Pohled z okna není nijak povzbudivý. Slunečné dny mají neustále někde jinde a s námi Podřipany se nepodělí. Věčně šedivou oblohu vystřídala nízká oblačnost s mizivou dohledností. Zatímco ve vyšších polohách hlásí slunečno a teplo, u nás je mlha a mráz.
Co s načatou nedělí? Vyrazím na Říp. Třeba mě nahoře překvapí sluníčko. A konec konců jsem na Řípu letos byla jen jednou v létě. Jak jsem řekla, tak jsem udělala a za chvíli jsem stála v Rovném na kraji prastaré řípské aleje. O svátku sv. Jiří se zaplní stánky a pouťovými atrakcemi všeho druhu při slavné Řípské pouti. I dnes je parkoviště zaplněné do posledního místečka a davy poutníků, mířících na Říp, se ztrácí v mlze mezi stromy. Sníh sice není, leč mrazík a mlha se rukou společnou a nerozdílnou postaraly o slavnostní výzdobu k blížícímu se novému roku. Tráva i stromy jsou obalené námrazou.
Zvolna se ubírám alejí k úpatí Řípu, ale kdybych nevěděla, že tam na konci aleje kopec skutečně je, možná bych tomu ani nevěřila. Jako obvykle, první zastávku se sluší udělat na Mělnické vyhlídce. Posuďte sami z fotografie, jak impozantní výhled dnes nabízela. A jdeme dál, naděje, že nahoře nad mořem mlhy uvidím sluníčko, umírá poslední. V minulosti už jsem něco takového zažila. V dnešním dni se však zázrak nekonal a Říp nebyl dost vysoký na to, aby jeho temeno nad mlhou vyhlédlo na svět pod ním. Zajít na Pražskou vyhlídku je povinnost už kvůli ikonické staré borovici, která má svoje kouzlo za každého počasí. Roudnickou vyhlídku jsem už považovala za nadbytečnou.
Ujít jsem si nenechala starobylou rotundu sv. Jiří a sv. Vojtěcha. Hostí v těchto dnech pohyblivý Podřípský betlém, zhotovený z kukuřičného šustí, který vytvořila Dílna lidové tradice v Bechlíně.
Bylo mi jasné, že námraza ve sluníčku dneska jiskřit nebude a vydala jsem se zpátky dolů. Náledí sice nebylo, ale i tak se mi podařilo třikrát upadnout. Moje teplá bunda naštěstí pády na tvrdou zem zbrzdila a na každý pád jsem s výšlapem spokojená.