Pomalu končí prosinec, zima se umoudřila a nadělila nám sníh. Je poslední pátek v roce 2024 a jak se rozloučit jinak, než se jít projít. Nechtěla jsem někam daleko, stačilo mi to naproti přes silnici k rybníku.
Než jsem se rozhodla vyrazit, venku to vypadalo malinko jinak, ale to mi nevadilo. Trochu ojíněné trávy a větví na stromech zůstalo, šla jsem se podívát k vodě, rybník byl z poloviny zamrzlý. V té nezamrzlé části se koupalo hejno kačenek a kačerů. Bylo na nich znát, že jsou na lidi zvyklí, protože jak mě uviděli, hrnuli se ke mně. Sama sobě jsem se musela smát, protože jsem si s nimi začala povídat. Vysvětlila jsem jim, že tentokrát s sebou nic nemám, že jim to přinesu jindy. Chvilku stáli a pak se otočili a odešli zpátky do rybníka. Tak jsem pozdravila a šla na břeh.
Ranní ojínění docela zmizelo, ale na stromech přece jen trochu zůstalo. Řekla jsem si, že obejdu všechno kolem domů a budu fotit stromy. Naše sídliště není nijak velké, je tu jen osm domů, zato stromů je tu požehnaně. Bydlíme tu už přes čtyřicet let, za tu dobu nás obklopila spíš džungle, ale nikomu to nevadí. Bydlí se tu docela dobře, nad námi je v případě potřeby nemocnice, pro děti je tu školka i škola. Samozřejmě, že není všechno úplně bez problémů. Není to dlouho, co máme zákaz parkování v sídlišti u domů, policie to bere pečlivě. Znáte to, vždycky není posvícení. Vím, že jsem nenapsala nic světoborného, jen jak jsem strávila chvíli se svým přítelem foťákem a udělala něco pro svě zdraví.
Pomalu se blíží konec roku 2024, ještě pár dní a vkročime do roku 2025. Přála bych si, aby zmizelo ze světa zlo, kterého je stále více a více a abychom se nemuseli bát toho, co už se několikrát stalo i u nás. Přeji nám zdraví, štěstí a ať se všem splní přání a daná předsevzetí.