Počkal bych si na něj na Řípu a řekl mu: „Heleďte, šéfe, co tady? Možná to tu oplývá mlékem a strdím, ale jinak nic moc. Chce to azurový moře, opálený holky v bikinkách, vozit si zadky na jachtách, k snídani dlabat ústřice a zapíjet je bublinkama!“ Úplně slyším, jak zavelí: „Dobrej nápad, balíme kufry a jde se dál. Než nám tam vlítnou nějací Keltové, Románci či jinej pronárod!“ Pak bych si ho ale ještě vzal stranou a poradil mu, že pokud má v partě nějaké kverulanty a brblaly, bude nejlepší nechat je u Dunaje. Ať si tam třeba postavěj Bratislavu.
Taky bych si rád zaletěl do staročeské Dívčí války. S cílem chytit vladyku Ctirada, abych ho varoval před tou prohnanou mrchou Šárkou. „Týýývole, Ráďo, né abys jí rozvazoval pouta a už vůbec netrub na ten roh, co leží vedle ní,“ řeknu mu důrazně. „Vona bude škemrat, vrtět prdelkou a špulit hrudníček, ale je to finta, kamaráde. Okamžitě zdrhni. V roští tam jsou poschovávaný krvežíznivý baby, připravený dát ti pořádnou nakládačku.“ Snad mě ten mlaďoch poslechne. Musím to udělat, protože tyhle sexistické metody vedení boje mezi chlapama a ženskejma prostě nesnáším. Pamatuju, jak mě například naštvalo, když jsem v Bibli četl, kterak Dalila se tak chlípně lísala k Samsonovi, až jí ten nařachanej svalovec prozradil, že má svou sílu ukrytou ve vlasech. No a pak mu ve spánku ostříhala háro a vydala ho nepřátelům, bestie jedna záludná. Ostatně i já sám mám se sexistickými ženskými fintami spoustu zkušeností ze dvou manželství. Ty moje potvory je uplatňovaly třeba v drobných bitvách, kdo vyluxuje v obýváku, kdo umyje nádobí, na co se budeme dívat v televizi, jestli můžu jet o víkendu s Lubošem a Láďou na ryby, nebo se pojede ke tchýni do Benešova atd.
Řeknu vám, ten stroj času by byl opravdu báječná věc. Představte si, kolik věcí by se dalo napravit. Dejme tomu zaletět si do starýho Egypta, shromáždit faraóny a upozornit je, že by si neměli brát do pyramid tolik cenných předmětů, protože to vylupovači hrobek stejně později šlohnou. Říci jim: „Pánové, neblbněte a radši to všechno odkažte svým faraončatům. Ať ti mladí mají nějaký prachy do začátku, že jó.“ Anebo si nastavit na stupnici rok 1917 v Petrohradu, vlétnout na velitelský můstek křižníku Aurora, chytit kapitána za flígr a zařvat na něj: „Né abys, ty pitomče, vystřelil na Zimní palác! Víš vůbec, jakej průser by z toho vzniknul?“
Taky bych mohl urychlit technologický vývoj lidstva. Udělal bych okružní let dějinami a na palubu svého stroje času postupně naložil Leonarda da Vinci, Julese Verna, Tomáše Edisona, Alberta Einsteina, samozřejmě taky největšího z velikánů Járu Cimrmana a ještě pár dalších chytrejch chlápků. Odvezl bych je na neobydlený ostrov a tam jim poručil: „Tady budete bádat a ničím jiným se nebudete rozptylovat. Do roka a do dne chci od vás perpetuum mobile!“
Stroj času bohužel zatím nikdo kromě filmových scénáristů nevymyslel a už se toho asi nedočkám. Škoda, děsně by mě to bavilo. Takhle už ani nenapravím pár průšvihů ve svém vlastním životě. Kdybych mohl vrátit čas, tak například lépe schovám svá vysvědčení ze školy, aby je ti moji šmejdiví haranti nenašli. Nebo bych nikdy manželce Zuzaně v záchvatu upřímnosti nevyžvanil, že tenkrát, když jsem jí nedal dárek k deseti letům od svatby, nebylo to tím, že mi někdo v tramvaji ukradl z kapsy perlový náhrdelník a já potom musel jít k policajtům sepsat zápis, ale tím, že jsem na to výročí úplně zapomněl a hrál s chlapama v hospodě kulečník. Já jsem se ale přiznal a ona mi to potom dalších nejmíň deset let pravidelně a velmi jízlivě připomínala. A rozhodně bych taky nikdy Lubošovi neprozradil, že tloušti nejlíp berou na třešně. On pak na ně vytáhl tři krásné čtyřkilové macky, kdežto já jsem za celej boží den neulovil ani ň a jen jsem marně mrskal vodu. Prostě, abych se moc nerozkecával, náramně ten stroj času potřebuju a basta!
