Na lavičce u autobusové zastávky seděla známá babka.
„Nemůžu dýchat a bolí mě záda,“ sdělila mi smutně, když jsem se k ní na chvíli posadil. Pokaždé, když se vidíme, mi říká stále to samé. Má problém s pamětí. Její malá fenka mě přišla pozdravit, a když jsem jí pořádně podrbal kožíšek, zase se vrátila pod strom a dělala, že spí.
V hospodě, kousek od zastávky, nikdo neseděl. Venkovní zahrádka byla zcela prázdná. Nakoukl jsem dovnitř a u stolu seděli jen dva dědové, popíjeli pivo a koukali na televizi.
Známá servírka mi přinesla dvojku vína. Ani jsem jí nemusel nic říkat. Trochu jsem upil a přemýšlel, o čem bych měl napsat novou glosu. A slunce jako naschvál bloudilo kdesi, schované za mraky, a nebe bylo pořád šedivé, jak moje momentální myšlenky. Nenapadlo mě ke psaní vůbec nic.
Na stůl vedle vína jsem položil zápisník a propisku, a dumal o čase, kam vlastně stále ubíhá a proč se alespoň na chvíli nezastaví.
Servírka přinesla druhou sklenku.
„Kde máte dneska lidi?“ ptám se jí.
„Nevím, asi jsou doma. Včera svítilo slunce a lidí tu bylo plno. Dnes je nějakej divnej den. Šedivej.“
Upil jsem vína a vrátil se v nostalgických myšlenkách zpátky o více než šedesát let. V hospodě pod zámkem se mnou seděli kamarádi a při dobrém kralupském Vltavanu jsme hráli mariáš, povídali si a koukali na řeku. A hospodskému, panu Janáčovi, vůbec nevadilo, že nám není ještě osmnáct. Kamarád Jirka neustále vyhrával. A já prohrával a bylo mi to jedno. A čas zvolna plynul, jak Vltava, která dole pod hospodskou terasou zvolna mířila k Veltrusům a k mělnickému soutoku s Labem.
Upil jsem vína, ale myšlenky mi neodbytně vířily hlavou a neustále mne vracely do časů, které byly plné slunce, mládí a kamarádů. A taky děvčat.
Pořád jsem musel myslet na to, proč ten čas tak rychle ubíhá. Proč se nemůže alespoň na chvíli vrátit! Snažil jsem se však odehnat ten nostalgický sentiment z mysli, opustit zbytečné úvahy o tom, jaký je vlastně život, proč utíká čím dál tím rychleji, a vrátit se do reality současného dne. Udělal jsem si do zápisníku o tom přece jen pár poznámek. Doma by mě to nenapadlo. Prostředí mé hospůdky je kupodivu více inspirativní.
Známá babka už na lavičce neseděla, tak jsem se tam na chvíli posadil sám. A nebe bylo pořád šedivé, ani holubi se nehonili nad blízkými stromy, jako vždy. A tak jsem se začal těšit na domácí pohodu, rozsvícenou obrazovku počítače a na kouřící kafe. A na to, že ten dnešní, smutně šedivý den nechám bez lítosti za dveřmi svého domova.
