Když jsem před pár lety zmínila, že bych si aspoň jednou přála zažít Vánoce jinak než dosud, manžel se rozesmál. Co zas vymýšlíš, prosím tě za blbiny, řekl. A tím to skončilo. Závidím lidem, kteří jdou na Štědrý večer třeba do restaurace nebo jsou u moře. Já týdny před Vánoci gruntuju, peču, vařím, zdobím byt. Muž to považuje za normální. Pak se sami doma spolu nacpeme, dáme si po stromek navzájem papuče nebo naprosté zbytečnosti jako třeba mýdlo či vodu po holení, sedneme k televizi a manžel do hodiny chrápe. A mně už to takhle nebaví.
Před pár lety jsem prodělala vážnou nemoc. Dost to změnilo můj pohled na život. Už vím, že může protéct mezi prsty a nestihneme mnoho z toho, po čem jsme toužili. Když jsem se vyléčila, dala jsem si závazek, že si zbytek života víc užiju. Dcera mě v tom podporuje, ale bydlí v Praze, my na severu Moravy, tak se vídáme zřídka. Ale v poslední době mi často říká, ať se přestanu tátovi podřizovat a začnu žít podle sebe.
Můj muž je hodný člověk, jen je trošku staromódní. On k životu nic moc nepotřebuje. Je rád, když se nají a má klid. I jídlo chce pořád stejné. Když jsem jednou na Vánoce udělala lososa, byl otrávený, naštvaný. Musí mít řízek. A stejné cukroví. Beze změny. Naše domácnost je taky beze změn, považuje za zbytečné cokoli koupit, cokoli udělat nové, lepší. O všem říká, že je to přece ještě dobré, když to slouží. Máme prastarou kuchyň, prastarý ošklivý gauč, prošoupaný koberec. Všechno je ale podle něj dobré.
Žijeme skromně a mohli bychom si dovolit dopřát si sem tam nějakou radost. Třeba jet na výlet nebo k moři. Byla jsem u moře naposledy před dvaceti lety s dcerou a vnoučaty a stále na to vzpomínám. Dcera říkala, že nám koupí zájezd do nějaké exotiky, ale já jí to rozmluvila, vím, že manžel by stejně nejel. Tak mě holka přemlouvá, ať jedu s nějakou kamarádkou, ale já žádnou takovou nemám. A muž by byl naštvaný, to bych mu stejně nemohla udělat.
Vlastně se nemám komu s mým trápením svěřit. Dcerku nechci zatěžovat, má dost svých starostí. Manžel vůbec nechápe, o co mi jde. On nepotřebuje cestovat, něco zažít, poznat. Opravdu po tom netouží a já ho k tomu nechci nutit. Stejně by to nefungovalo, kdyby se mnou někam jel z donucení. Jen je mi líto, že si poslední roky života neumíme zpříjemnit.
Vánoce pro mě byly hezké, když byla dcera malá, ale teď mi připadá, že je chystám jen proto, že se to tak dělá. Kdyby si se mnou muž aspoň o Štědrém večeru otevřel víno, poseděl, popovídal si. Ale on pořád jen kouká na tu zatracenou televizi. Nechce na procházku, na výlet, nikam. Pořád jen sedíme doma.
Chápu, že někomu budu připadat jako ufňukaná bába, která si neumí sama poradit se svým životem. Možná taková jsem. Ale mně je líto, když člověk neumí prožít dny, které mu byly dány. A obdivuju seniory, kteří cestují, baví se, vzdělávají se. Dávám si do nového roku předsevzetí, že se změním. Že už tolik nebudu brát ohled na to, co chce manžel, ale začnu dělat to, po čem toužím já. Jen nevím, jestli to dokážu. Jak víme, předsevzetí jsou od toho, aby už v únoru takzvaně vyšuměla a vše bylo zase jako dříve.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)