Bylo mi tak devět nebo deset let a dohadovala jsem se s mladším bratrem o výhodnější místo na rozkládacím gauči v obývacím pokoji u babičky. Z kuchyně voněly plátky brambor upečených na kamnech, jemně posolených a potřených sádlem. Z televize se na nás hrnula hudební estráda, jejímž průvodcem a hlavním uvaděčem byl Vladimír Menšík. Zpěvačky a herečky měly na sobě oblečeny krásné róby s hlubokými výstřihy. Muži byli v gala a na krku připnuty podle poslední módy decentní motýlky. V hledišti seděli jejich kolegové ve slavnostním a příjemně se bavili a tleskali. O půlnoci jsme si pak s babičkou a dědou popřáli do nového roku.
Bratr už usnul, ukolébán zábavou a veselím, když jsem vyběhla v noční košili a svetru studenou verandou na dvůr vykonat potřebu do kadibudky, zahlédla jsem, jak se na zmrzlém sněhu něco třpytí. Jako by ho někdo poprášil diamantovým prachem. Při zpáteční cestě do tepla domu už jsem cítila tvořící se jinovatku v nose, ledové nohy i zadek. A z dřevěného plotu na mě místo ohňostroje spiklenecky zvonily ozdobné skleněné koule: Šťastný Nový rok!
Část z blogu napsáno dne 31.12.2012