Kolem všech těch krás prochází malé dítě, kterým jsem tenkrát byla, a držíc se maminky za ruku míří do obchodu nejkrásnějšího, do sklo-porcelánu, který v té době byl ve velkém domě naproti polikliniky a jen malý kousek od domu malířky paní Knězkové a našeho náměstí. Obchod to je nejkrásnější, protože v něm pracuje moje maminka a tam kde je maminka, tam je přece nejkrásněji.
A já, to malinké dítě, svýma rozzářenýma očima obdivuji všechnu tu nádheru, která se tam nachází. Talířky, hrnečky, skleničky, sošky, vše naleštěné a krásné. Uprostřed obchodu stojí kulatý stůl, na který maminka a paní vedoucí Krezková aranžují vánoční zboží, aby se všichni podívali, jak krásný porcelán a skleničky tady prodávají.
Do obchodu vcházejí usměvaví lidé, nakupují dárky pod stromeček, maminka a paní vedoucí jim každý dárek pečlivě balí do vánočního papíru, přidávají úsměv a přání k Vánocům. Za okny se pomalu stmívá, paní vedoucí s rachotem stáhne plechovou roletu, zhasnou se všechna světla a já a maminka, které se pevně držím za ruku, odcházíme domů.
Cesta to však není veselá, ta usměvavá maminka najednou ztrácí úsměv a do tváří se jí vepíše starost. Starost o mého tatínka, který, byť mu je pouhých 30 let, leží v nemocnici. A všichni ti dospělí, kteří kolem mne vytváří bariéru bezstarostného dětství, jíž ví, že je to zlé. Já však poskakuji, raduji se z prvního sněhu a těším se na Vánoce. V ruce držím manšestrového pejska, který sice voní nemocniční desinfekcí, protože jsem jej dostala při jedné návštěvě od zdravotní sestřičky, ale já ho mám přece tak ráda. Je sice manšestrový a pruhovaný, ale to přece vůbec nevadí. Připomíná mi mého tatínka, který v té nemocnici leží, a my za ním s maminkou každý týden jezdíme na návštěvy.
Čas v prosinci pomalu plyne, lidé mají dárky nakoupeny, zabaleny, obchod se sklem a porcelánem je zavřený, maminka vaří večeři a já se jako každé malé dítě těším, co bude pod stromečkem a jestli na mne ten Ježíšek nezapomene. Vždyť on přece ví, že si přeji pohádkovou knížku a panenku.
A až s odstupem času přicházím na to, že jsem tenkrát, na Vánoce v roce 1966, dostala ten nejkrásnější dárek, co jsem si kdy mohla přát. Tatínka, kterého tenkrát z nemocnice pustili domů, aby je mohl prožít s námi. Byly to naše poslední společné.