Moje životní křižovatka: Nikoho si nezvi domů
FOTO: Dagmar Zwyrtková

Moje životní křižovatka: Nikoho si nezvi domů

20. 12. 2024

Po silnici si to šine hráškově zelená škodovka R Coupé, v oknech má apartní květované záclonky. Za předním sklem se rýsují mladé tváře muže a ženy, v očích jim jiskří rozechvělé očekávání. Osud jim nachystal do cesty tak významnou křižovatku, až se jim tají dech!

Po skončení studií jsme s manželem začali řešit, kde budeme žít. V našem rodném Severomoravském kraji nám bylo řečeno, že pokud si požádáme o byt, dočkáme se asi za 10 let. Jenže nám bylo už kolem pětadvaceti a chtěli jsme bydlet spolu sami, ne se tísnit u rodičů nebo někde v podnájmu. V době bez internetu nezbývalo než sednout ke stolu a psát - žádosti na okresní národní výbory, jestli náhodou není někde, kdekoliv, volné učitelské místo s bytem. Těch žádostí jsem napsala opravdu hodně a s nadějí jsme vyhlíželi obálky s nabídkou našeho nového domova. A dočkali jsme se! Jenže všech těch šest míst se nacházelo v Čechách, Morava nenabídla nic - ani sever, ani jih.   

Chtěli jsme na vlastní oči vidět, kam nás to lákají. Chtěli jsme vidět, jestli bychom v těch vzdálených končinách mohli žít a pracovat…A tak jsme v našem sporťáčku vyrazili na dvoutýdenní pouť po Čechách. Bylo to dobrodružné, zajímavé, občas  únavné, ale naplněné nadějí. Spali jsme v autě, snídali na břehu řeky, večeřeli na pasece u lesa, bloumali cizími městy a okukovali neznámé vesnice. Hm, tady je to samá rovina, chyběly by nám hory, jsme děti Beskyd! Tady zase dávají lišky dobrou noc, klid je prima, ale co je moc, to je příliš. A tak to šlo od jedné štace ke druhé. Až jsme se dostali na místo, které bylo ze všech nabídek nejdál od našeho rodiště, v západních Čechách. Jenže tam byl k dispozici 3-pokojový byt, do práce 5 minut pěšky, po cestě jesle i školka, bude se to hodit, až se nám třeba narodí nějaké děťátko. Je to kousek do Karlových Varů a stejně daleko do Františkových Lázní. Kino, obchody, zdravotní středisko, dopravní spojení do okresního města.

Brzy zaznělo ono osudové rozhodnutí: To bereme! Že se odstěhujeme přes 500 km od našeho rodiště? Opustíme rodinu, přátele? Však se budeme navzájem navštěvovat, není to zas tak nepřekonatelná dálka. Že tam nikoho neznáme? Nevadí, všude žijí lidé, určitě se seznámíme s novými přáteli. Jsme mladí, zvykneme si, bude to prostě náš nový domov. Pořád je to přece stejná republika - Morava nebo Čechy, není to jedno?

Po pěti letech v západních Čechách jsme se rozhodli přestěhovat znovu, ze zdravotních důvodů. Našemu malému synovi vůbec neprospívala blízkost povrchových dolů a kouřících elektráren. Volba padla na Podkrkonoší. Zdravého vzduchu je tady hojnost, příroda krásná, bude to kouzelný domov! Zapustili jsme kořeny tím, že jsme si tady koupili starý dům (po odsunutých Němcích) a vlastními silami ho rekonstruovali. K synovi přibyla dcera a zdálo se, že nic nestojí v cestě naší spokojenosti. 

Střih. Uběhla čtyři desetiletí v místě, kam jsme tehdy dávno přišli natěšení a plní představ o úžasném životě. Nastal čas na nějaké to bilancování. 

Sudety. Zní to tak trochu tvrdě a osudově. Pohnutá historie kraje se vepsala i do jeho obyvatel. Dá se říct, že jsme přestěhováním utrpěli kulturní šok…Vzpomínám si, jak mi kolegyně ve škole, kam jsem nastoupila, řekla: “Hlavně si nikoho nezvi domů!” Moc jsem nechápala, jak to myslí, co je na tom špatného. Já byla zvyklá, že u nás každou chvíli byl někdo na návštěvě, chodili k nám příbuzní, sousedé, posedělo se, často se zpívalo, vyprávělo. I my jsme minimálně jednou - dvakrát za týden byli u někoho na kus řeči nebo jsme se potkávali na nesčetných společenských akcí ve vesnici i okolí. Družná pospolitost byla vidět na každém kroku. A není to jen mým idealizujícím a nostalgickým pohledem do minulosti, do doby mládí, kdy všechno bylo zářivější a veselejší. I dnes, když jedeme k našim moravským příbuzným, je znát to jiné fungování místní komunity.

Tady v Podkrkonoší je opravdu výrazně odlišný život, než jsme znali v našich rodných Beskydech. Vypozorovala jsem, že se navzájem navštěvují vlastně jen členové rodiny. Často zažívám situaci, kdy sousedka pracuje kolem svého domu, jdu kolem, pozdravíme se, ona dojde k plotu a povídá si se mnou přes plot, klidně hodinu. Přitom pár metrů od nás stojí v zahradě lavička, ale nikdy nezazní: “Pojď na kafe, sednem si tady venku.” Vídám jinou sousedku, mladou slečnu, jak se takhle přes plot “setkává” s kamarádkami, taky mají zahradní posezení v dosahu několika kroků. Ale nikdy se ta vrátka neotevřou a holky k té lavičce nejdou, natož dovnitř! 

Mnoho let se známe s jedním manželským párem, někdy na jaře jsem je zvala, ať oba přijdou na kus řeči, prostě “pobejt”, jak se tady říká. Nejdřív navrhli variantu, že zajdeme společně někam na procházku, nakonec to po sérii výmluv vyšumělo do ztracena. Oni se přece navštěvují jen se svými dcerami a jejich rodinami. 

Když je nějaká obecní akce, rodiny sedí zásadně jen spolu, člověk by si připadal jako vetřelec, kdyby se posadil do “cizího hnízda”. Vzpomínám si na plesy a zábavy nebo sešlosti u nás na Moravě, kdy sice bylo určeno, kde má kdo svoje místo, ale během hodiny nebyl kámen na kameni, lidé se přesouvali od stolu ke stolu, povídal si skoro každý s každým. Letos v květnu jsem byla na zájezdu v Gruzii. Účastníků bylo kolem 25, převážně manželské páry, několik dvojic žen - kamarádek. Čirou náhodou většina z nich pocházela z Moravy, severní i jižní. Už během prvního večera si hodně lidí začalo tykat, lidé si povídali každý s každým, spousta smíchu a hlaholu. Bylo to tak hodně znát, že Moraváci převládají! A já se tetelila v pocitu, že jsem “jako doma”.

Nedá se rozhodně říct, že je našem domově všechno špatně. Ta odtažitost a rezervovanost místních lidí zřejmě pramení ze snahy chránit si své soukromí, což může být velká výhoda. Nikdo se k vám necpe nepozván, snad i ty drby se šíří pomaleji než tam, kde každý o každém ví úplně všechno (Hm, asi ne, nejsem naivní, ale věřit můžu, že?). Je pravda, že jsme tady ve vesnici i po těch čtyřiceti letech pořád “náplavy”, ale vlastně jsme si zvykli a naše touha po družnosti je uspokojena lidmi z celé republiky, která je tak kouzelně malinká, že stačí pár hodin jízdy a můžeme se sejít s přáteli z Prahy, Opavy či Čáslavi. Darem dnešní doby jsou i ty občas zatracované sociální sítě a všechny ty Messengery a WhatsAppy. Nám, co jsme “odjinud”, pomáhají povídat si se svými lidmi a necítit se opuštěně a vykořeněně.  

Úžasný bonus si nechávám na závěr. Příroda. Krkonoše jsou dechberoucí, blízko je i do Jizerských či Orlických hor. Za domem se nám tyčí majestátní Černá hora, každá procházka po okolí je zdrojem posvátného okouzlení krásou krajiny. Kopce, údolí, vodopády, horské louky jsou klidnými svědky lidského hemžení. Občas se projeví síla, před kterou se člověk musí sklonit - povodně z rozbouřených horských potoků a řek, laviny, vichřice. Ale s dostatkem respektu a opatrnosti jsou lidé v bezpečí.

V tomto kraji se můžete vydat na výlet do všech směrů. Pokud se vám nechce šlapat do hor, všude čeká lákavá nabídka. ZOO Dvůr Králové, pohádková přehrada Les Království, barokní Kuks, romantický Hrádek u Nechanic, Ratibořice a Babiččino údolí a mnoho dalších. 

Když člověk stojí na neznámém rozcestí a zvolí jednu z cest, neví, jestli si vybral dobře. Nikdy a nikdo netuší, jak by se jeho život utvářel, kdyby šel jinudy. Životní křižovatky jsou už z principu krokem do neznáma…Stejně nakonec nejvíc  záleží na tom, co s tím svým životem uděláme my sami.  

 

 

 

 

 

přátelství společnost životní styl
Hodnocení:
(5.2 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA