Bilancování není v módě. Trendem je říkat věty typu:
Neohlížím se za minulostí.
Mám život před sebou.
Mám seznam co chci stihnout v dalším roce.
Ale zároveň se cítíme příjemně, když si prohlížíme fotky z výletů, z dovolených, ze setkání s přáteli, s rodinou. Udělat si na konec roku chvíli na připomenutí toho, co v něm bylo fajn, není na škodu. Protože, i když se někdy zdá, že rok za nic nestál, něco takového v něm určitě bylo. Problém je, že si to nepřipomínáme a místo toho plánujeme, co uděláme jinak, lépe, co změníme, stihneme, vylepšíme.
Psycholog Jame W. Pennebaker dokonce doporučuje napsat si jakýsi dopis sám sobě, v němž se člověk může pokusit popsat, co se mu za uplynulý rok podařilo, nepodařilo a co se naučil. „Zapisováním svým zážitků a nejhlubších myšlenek můžeme výrazně zlepšit své zdraví,“ tvrdí ve svých textech.
Knižní hitem se v posledních měsících stala publikace Jamese Cleara s názvem Atomové návyky, ve které radí, jak malými kroky změnit život. Podobné populárně vzdělávací motivační knihy jsou v módě a tato měla úspěch právě proto, že se v ní auto zaměřuje na trochu něco jiného než ostatní. Mimo jiné je zastáncem právě bilancování a přiznává, že si píše své vlastní zprávy v nichž hodnotí, co se mu za uplynulý rok podařilo. „Bilancování mě v podstatě nutí podívat se na své činy za posledních dvanáct měsíců a zeptat se: Pomáhají mi má rozhodnutí žít život, který chci žít?“ píše.
Bilancování si není dobré plést v nikam nesměřujícím šťourání se s v minulosti.
Nejde o to sednout si a vzpomínat na to, co nám kdo udělal či řekl nehezkého, utápět se ve vzpomínkách, ve křivdách, vytahovat z minulosti vše, co se nás nějakým způsobem dotklo, co jsme si s někým nestihli vysvětlit.
Rok by měl končit příjemně a proto je lepší bilancovat s rozumem, optimismem a v klidném rozpoložení.
„Vždycky se s kamarádkou na konci roku sejdeme, dáme vínko a prohlížíme si v mobilech fotky ze společné dovolené. Tak nějak nám to oběma dělá dobře. Začaly jsme spolu cestovat až po šedesátce. Naše muže pobyt u moře moc nebaví, tak vyrážíme spolu jen my dvě. Obě rády fotíme. To porovnávání fotek, vzpomínání, co jsme už spolu zažily, nás nabíjí a vždy přitom naplánujeme nějakou další cestu. Máme tak pocit, že život sice utíká, ale máme ho naplněný, odehrálo se v něm něco pěkného a zároveň se učíme, jak cesty lépe plánovat, jak čas na nich využít. Pro nás má toto vyhodnocování cestovních zážitků a zkušeností význam, i když to někomu může připadat jako obyčejné popíjení a prohlížení něčeho co je dávno za námi,“ vysvětluje pětašedesátiletá Irena.
Její kamarádka Anna dodává: „Pro mě je hodnocení toho, co jsem v uplynulém roce zažila a udělala důležité, protože mi dává pocit, že čas jen tak neuběhl. Pro mě je důležité něco vidět, zažít. Předsevzetí si naopak nedávám. Když chci něco změnit nebo udělat, pokusím se o to hned, nač to odkládat na nový rok. Když cítím, že potřebuju zlepšit kondici a zhubnout, omezím sladké a začnu více chodit pěšky, ale nepotřebuju kvůli tomu čekat na další rok. Stačí se mi podívat se do zrcadla a začnu to dělat hned další den.“
Někteří lidé si celý život píší deníky. I to je jakási forma bilancování. U některých slavných osobností šlo o tak zajímavé čtení, že z nich vznikly knihy. Psychologové jsou příznivci psaní deníků, označují je nejen za výborný způsob jakési psychohygieny, ale také za cvičení, jak formulovat své myšlenky, utřídit si vzpomínky, mít materiál k bilancování.
Zvykli jsme si žít rychle, hekticky. Mluví se o novoročních předsevzetích, lidé si dělají seznamy přání, cílů, čtou motivační knihy a snaží se být úspěšní. Zabývat se minulostí není v módě, zdá se. Paradoxně souběžně s tím se zvedá zájem o knihy s historickou tematikou, o klasické romány odehrávající se v dějinách. Znamená to, že na jedné straně tvrdíme, že se zabýváme zásadně tím co je před námi, na straně druhé nám dělá dobře zklidnění, ponoření se do toho, co bylo? Asi to tak je.
Není na škodu takto občas přistoupit i k vlastním životům. Nepovažovat je za motivační knihu, která nám říká, že musíme být stále lepší, rychlejší a výkonnější. Zkusit je naopak brát jako klasický román, v němž autor poklidně, pomalu avšak poutavě popisuje něco, co bylo.
