Podnikl jsem v tomto směru řadu smělých experimentů. Poznal jsem záhy, že není možné sestřelit šípem jablko z hlavy kamaráda, zastavit žilní krvácení kamencem, ani ukrývat se delší dobu pod hladinou rybníka, dýchaje pomocí rákosového stvolu.
Tříštivá zlomenina pravého předloktí mě utvrdila v přesvědčení, že nelze snožmo přeskočit popelnici, a popáleniny třetího stupně svědčily jasně o tom, že se nedá chodit po žhavém uhlí, a to ani v holínkách.
O jedincích, kteří vynikali v některé z neobvyklých dovedností, prohlašoval otec, že mají "fištróna". Jednou jsem zahlédl v televizi polykače mečů. Nezdálo se mi, že by eskamotér byl nadán nějakým zvláštním fištrónem. Otázal jsem se tedy otce, zda lze polykat meče.
„Vím docela jistě, že je možné polykat mlaskaje," vzhlédl tatík od večeře, „ale meče? To si musíš chlapče vyzkoušet sám."
V okamžiku, kdy se příborový nůž dotknul mých krčních mandlí, bylo otci jasné, že v sobotu nebude hrát kuželky, ale malovat kuchyň; zatímco já jsem nabyl jistoty, že polykání mečů je pouze zdařilým varietním trikem.
Ani palčivá bolest zadku, hustě posetého jelity od matčiny vařečky, mě nedokázala přimět, abych upustil od slibně se rozvíjejícího projektu. Vědě je nutno přinášet oběti.
Jednou jsme ve škole probírali zajímavou látku o životě původního obyvatelstva Ameriky. Zvláště mě zaujalo líčení, jak indiáni dokázali založit oheň pomocí dvou klacíků, kdykoliv si vzpomněli. Každý vzdělanec a inteligent přeci ví, že je to zhola nemožné! I člověk se zkušenostmi a značnou zásobou zápalek rozdělá v dešti či ve větru oheň jen s obtížemi. Na skautském táboře, jehož jsem se kdysi zúčastnil, jsem byl svědkem toho, jak delegace polských harcerů z Chorzówa, předváděla obřad rozdělávání táborového ohně jedinou sirkou. Za mohutného skandování - Jednym zapalkom! Jednym zapalkom! vyškrtal vedoucí družiny téměř celou krabičku a pomohlo až vydatné zalití hranice technickým benzínem.
Poslední z mých vědeckých pokusů byl uskutečněn v době, kdy jsem dostal k svátku zdánlivě neškodnou knihu od Eduarda Štorcha - Lovci mamutů.
Zcela posedlý dobrodružným životem v době kamenné, vytvořil jsem si na půdě ve slámě tajnou jeskyni, ve které jsem si hrál na Kopčema. Lovil jsem zubry i medvědy a pojídal jsem tam pečený bůček, který maminka lehkovážně nechala vychladnout na okně. Marně jsem se pak bránil tvrzením, že večeři pro celou rodinu jsem nesežral já sám, ale celá osada Libeňských.
Kniha se blížila k závěru. Nastal den D, kdy mladý hoch jménem Kopčem, tedy já, vynalezl oheň a tlupa se už nemusela nikam stěhovat. Otec i matka si viditelně oddychli a smáli se mé úporné snaze vykřesat z kamene jiskřičku. Ano, inteligentní a vzdělaný člověk přeci ví, jak je pošetilé domnívat se, že je možné rozdělat oheň za pomoci dvou křemenů!
Když kvapně vynášeli starožitný nábytek po babičce z hořícího domu, už byli přesvědčeni o opaku.
Teprve po letech jsem zjistil, že výsledek mého výzkumu se téměř shoduje s názorem člověka s největším "fištrónem" široko daleko. Kdosi položil Albertu Einsteinovi otázku, proč mnohé vynálezy učinili laici a ne vědci. Řekl prý, že vědci velmi dobře vědí, že něco nelze udělat. Ale pak se najde nějaký blbec, který neví že to nejde, a udělá to!
