Novou hru napsala na objednávku Národního divadla oceňovaná polská dramatička Marie Wojtyszko. V hlavních rolích se na jevišti potkávají Jana Preissová a Johanna Tesařová.
Dvě sestry, Věra a Květa, přicházejí poprvé v životě do Stavovského divadla. Ne, nejsou to holčičky, ale starší dámy z malého města, které přijely na víkend do Prahy. Sice jsou svátečně oblečeny, ale z návštěvy této historické budovy mají tak trochu strach. Z nervozity se ani nedokážou včas vypravit a přicházejí pozdě. Nejdřív se zdá, že je čeká příjemně strávený večer na Rusalce, ale představení je přerušeno a herci čekají, až budou obě hlučné dámy z divadla vyvedeny. Nakonec se ukáže, že do divadla je přivolalo něco mnohem silnějšího než klasická Dvořákova opera.
Inscenace Ještě chvilku je nejen oslavou divadla a vyznáním lásky k magii, kterou dokáže vyvolat, ale i upřímným příběhem o tom, že i když je vám přes sedmdesát let, traumata z dětství se nikdy úplně nezahojí. Když malé holčičky bez vysvětlení opustí jejich tatínek, otázka „proč?“ v nich zůstává i mnoho let potom. Témata křivdy a odpuštění si skrze tento příběh prožijeme ve snovém prostředí Stavovského divadla. To je totiž místem, kde se opravdu mohou stát věci, které si jinde ani nedovedeme představit.
Divadlo jako takové se odhaluje, vidíme do jeho vnitřností a do jeho mechanismů. Cesta Věry a Květy za poznáním otce je cestou do vlastní imaginace, do vlastních představ o někom, koho jsme nikdy nepoznali nebo si ho vybavujeme jen z raných vzpomínek. Sen a snový svět je místem, kde si můžeme některé životní křivdy a traumata prožít znovu, abychom se s nimi mohli lépe vypořádat. Někdy je potřeba se zasnít, postavit se čelem svým největším můrám a strachům a pustit trochu divadla do svého života, aby člověk mohl jít dál. A když ani to nepomůže, je možná nutné se se svými přáteli chytit za ruku a společně výt na měsíc, aby bolest na chvíli pominula.
Pavel Neškudla a Saša Rašilov ve hře Ještě chvilku. FOTO: Petr Neubert
Jana Preissová, Magdaléna Borová a Johanna Tesařová. FOTO: Petr Neubert
V hlavní roli je zde kromě našich hrdinek i samotné zákulisí divadla. Hra se skládá z jednotlivých fragmentů inscenací, které se ve Stavovském divadle kdysi hrály, ať už je to Mozartova opera Don Giovanni a postava děsivého Komtura, či Čapkovo R.U.R., které bylo úplně poslední inscenací Huga Haase, než byl z Národního divadla pro svůj židovský původ v roce 1938 vyhozen. Potkáváme se se shakespearovskými postavami i Dvořákovou Rusalkou. Průvodci Věry a Květy se tak stávají duchové reálných herců, inspicienti, technici, maskérky nebo divadelní postavy.
Autorka hry Marie Wojtyszko se specializuje na divadlo pro děti a mládež. Kouzlo jejího psaní spočívá v tom, že se nebojí ve svých hrách pro děti a mládež těžkých témat a dokáže vytvořit příběhy, které k nim promlouvají a neschovávají se za zjednodušující vysvětlení. Rozvod, smrt i nespravedlnost jsou v nich podány tak, že jim porozumí úplně každý a zároveň z nich nemizí naděje. Přiznává, že někdy svět není úplně přesně takový, jak jsme si ho vysnili. Důležité ale je, jak se svými příběhy potom naložíme a jak se k výzvám postavíme.