Jak to vlastně bylo? To už se asi nikdy nedozvím
FOTO: Poskytnuto z rodinného archivu Dany Strakové

Jak to vlastně bylo? To už se asi nikdy nedozvím

6. 12. 2024

Je hrozně smutné, když už není nikdo, kdo by vám mohl vyprávět o tom, co vás zajímá, když už se prostě nemáte koho zeptat na podrobnosti třeba ze života svých rodičů a jejich rodičů a ani se nemůžete ujistit v tom, že si dobře pamatujete i své zážitky z dětství. Mrzí mě to, protože by mě to moc zajímalo, měla bych spoustu otázek...

No jo, teď bych si to všechno ráda poslechla, ale když rodiče žili, neměla jsem na to, především v pubertě, náladu a později čas, když už jsem se vdala a odstěhovala. Při našich občasných návštěvách toho bylo vždycky tolik k povídání, co se od posledně událo, co my v práci, syn ve škole, oni doma a došlo i na politiku a vztahy se sousedy, ale na tu "historii rodu", na tu teda ne. Takže si teď ze střípků, které lovím v hlavě, snažím vzpomenout, jak to vlastně bylo. Nebo mohlo být...

Tatínek se narodil mamince Anastázii a tatínkovi Františkovi ve vesničce kousek od Humpolce v roce 1928 jako jejich, na hodně dlouho, jediné dítě. O  jeho dětství nevím vůbec nic, jenom, že za války s nimi bydleli v malém domečku ještě nějací příbuzní, že měli na střeše stožár s vrtulí, co vyráběla proud a když hodně foukalo, musel tatínek vylézt po žebříku tu vrtuli sklopit, aby se nepoškodila. A taky, že se učil hrát na tahací harmoniku, chodil s kufrem s popruhy na zádech na hodiny hraní a jako každý normální kluk to nenáviděl, protože by místo toho radši hrál fotbal nebo lítal s ostatními venku. Jeho otec pracoval v textilce v Humpolci a tatínek se tam pravděpodobně také vyučil.

Maminka se narodila jako nemanželské dítě v roce 1931 ve vesnici u Kladna. Její matka, moje babička Marie, sloužila u sedláka a tam se i zamilovala do fešného chasníka. Jenomže nebyla zřejmě jeho ani první, ani poslední, a tak, i když si Gejza přišel o svou milou jejím rodičům říct, babiččin tatínek ho vyhnal. Takovému prý svou dceru nedá, protože se vědělo, že už někde nějaké dítě má. Dětství tedy strávila moje maminka u prarodičů, její matka musela pracovat, aby rodině pomáhala.

A jak a kde se tihle dva, moje maminka s tatínkem setkali? Myslím, že to bylo v Teplicích, kde se po válce maminka učila přadlenou a tatínek tam na učňáku dělal mistra odborné výuky. Maminka mi jednou vyprávěla, že se jí vůbec nelíbil, ale měl moc hezkého kamaráda, který jí pozval na rande. No, ale ona s sebou na to rande vzala kamarádku a on kamaráda a nakonec si to randění prohodili.

Tou dobou taky ještě pořídili rodiče mému tatínkovi sestru a když řešili, jak se bude jmenovat, navrhl jim tatínek, aby byla Květoslava, Květuška, aby prý mu připomínala jeho velkou lásku, kdyby ho náhodou opustila. Teta Květa se narodila o 21 let později než tatínek. Ale láska to asi byla veliká, naši tolik chtěli být spolu, že se vzali, i když "nemuseli". Ovšem maminku "museli" zplnoletnit, bylo jí teprve sedmnáct a i tatínek to tehdy musel nějak řešit, nebylo mu ještě celých jednadvacet a taky měl před vojnou.

Jak to bylo dál? Tak úplně přesně to nevím, ale odešli spolu osídlovat pohraničí. Samozřejmě oba pracovali v přádelně, tatínek jako směnový mistr a byt dostali ve vile po továrníkovi. Nahoře v podkroví té vily, v pokojíku pro služky s nimi bydlela i babička Marie. Byla sama, přestože se za války vdala. Tehdy si chudina myslela, že si jí nikdo s dítětem nevezme, a tak se provdala za vdovce se sedmi dětmi. Spolu si ještě pořídili mého strýce Radka. Ovšem po válce milý vdovec-manžel utekl do Německa a babičku tu i s dětmi nechal. K jeho cti ale musím napsat, že většina dětí už byla tou dobou velká a samostatná a babičce zbyli doma kromě Radka snad jen dva, Truda a Vašek a ti už také byli v učení a brzy se osamostatnili.

Moje starší sestra Eva se mým rodičům narodila v roce 1954 a já přišla na svět o dva roky později. Maminka vždycky říkala, že Eva byla nejhezčí dítě z celé porodnice, úplně jako malá panenka, zatímco já jsem byla velká a zdaleka ne tak roztomilá jako ona. No co si udělali, to měli, ne?

Dětství jsem ale měla hezké a myslím, že si z něj žádné trauma nenesu, i když ... Občas někdo z příbuzenstva naznačil, že vůli mně zřejmě zemřela tatínkova maminka, babička Anastázie. Když jsem se totiž v lednu 1956 narodila, chodila prý po vesnici, aby všem řekla, že Standa už má "druhého andělíčka". Byla hrozná zima, ona se při tom nastydla a zemřela na zápal plic. Tetě Květě bylo teprve sedm let.

Zajímavé je, že mezi mými prvními vzpomínkami z dětství se mi vybavuje obrázek, jak sedím na klíně jeptišce a díváme se, spolu s ostatními řádovými sestrami na televizi. Bomba, co? Byly mi asi tři roky a řádovým sestrám režim zrušil kláštery a ty mladé, do třiceti let, byly poslány pracovat do textilek na severu Čech. Tatínek byl vždycky velmi citlivý a k lidem vstřícný a to, jak se někteří k řádovým sestrám chovali, ho prý nesmírně mrzelo. Obdivoval jejich víru, lásku k bližním i přes příkoří, kterému musely čelit, a také jejich pracovitost. Nezpronevěřily se svému slibu a i přes úmorné horko, které v přádelně u stojů bylo, pracovaly v těch svých hábitech a usmívaly se. Na mě se taky smály, byly to mladé holčiny a kdoví, jak dlouho v té továrně byly. Já to nevím a nikdo mi už nepoví, jak to s nimi bylo dál.

A pak si naši v roce 1960 koupili auto! Ono to samozřejmě nebylo vůbec takhle jednoduché, jako to já píšu, protože auta byla na poukaz a ten člověk nedostal jen tak. No nevím, jestli naši při podávání žádosti o poukaz náhodou nemuseli odpřísáhnout věrnost socialistickému zřízení a vládnoucí straně, ale nakonec ho dostali a zbývalo jim jenom čekat, až budou vyzváni k převzetí vozu. Vyzvednout poukaz byla snad maminka, tatínek asi musel být v práci a mám dojem, že se u nás říkalo, že měli obdržet poukaz na Moskviče, na kterého ale neměli dost peněz a navíc se tatínkovi vůbec nelíbil. Mamince se ho naštěstí podařilo vyměnit s nějakým dalším šťastlivcem, který obdržel poukaz na Wartburga a vůbec ho nechtěl. No sláva, o Moskviče tatínek nestál a do Wartburga, kterého si snad za 25 tisíc na ten poukaz koupili, se hned zamiloval.

Pamatuju si, že s ním pro mě přijel do školky a já vůbec netušila, proč. Potom mi řekli, že mu volala do práce "soudružka učitelka", ať si pro mě někdo okamžitě přijde, že jsem nemocná. A byla jsem, měla jsem spálu, se kterou mě odvezli na infekční oddělení do nemocnice v Krásné Lípě. Na pokoji nás bylo snad dvanáct, kluci i holky dohromady a já tam byla nejmladší. Takže pochopitelně nastalo něco, z čeho by dnes určitě udělali šikanu. Já byla malá a ti velcí si se mnou hráli hru na "podpostelní myš". Ta hra spočívala v tom, že jsem musela lézt pod postelemi, které stály v místnosti dokola kolem zdí a měla jsem se snažit někoho chytit za nohu. Pochopitelně že zbytečně, protože přede mnou všichni ty nohy zvedli nahoru a smáli se mi. Nakonec hra skončila tím, že přišla sestřička a vyhubovala mi, že jsem špinavá... To růžové pyžamko, co mi maminka sebou do nemocnice dala, jsem měla jak prase. Ale to mi tak nevadilo, stejně jsem ho tam musela při propuštění nechat, stejně jako pastelky, výkresy a plyšového medvěda. To mi vadilo víc, ale zřejmě už tehdy jsem se přes to dokázala přenést a fakt tím nijak netrpím, nebo si snad myslíte, že jo?

 

 

 

rodina vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA