Hříchy mládí: Maturita
Ilustrační foto: Freepik

Hříchy mládí: Maturita

20. 11. 2024

Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit, že nic neumí, a že jsou v háji. Matka chodila po špičkách a nosila kafe a buchty, mazánci papali a zkoukli nějaké švédské časopisy plné artistických poloh, protože Jan chtěl k maturitě umět alespoň něco. To je na dlouho zbavilo schopnosti matematicko-fyzikálního usebrání.

V pátek mu na dveře zabouchala od neštovic poďobaná vychrtlá Panika, a že je tu nastálo, aby nebyl tak sám. V sobotu se pak začaly vědomosti slévat do špinavé nádoby mixéru strachu, přes noc to zkvasilo a v neděli měl v mozku nahnědlou zapáchající hmotu, ve které mozek jen obtížně lapal po dechu. Večer před exekucí se šel trochu projít, k smrti toužil po povzbuzení, po laskavých slovech, a dokonce i po pohlazení. A políbení? No, tak daleko jeho sny nedohlédly. Myslel na rodinu doma, maminku i holky, nejstarší Anička vzorně skládá při žehlení kapesníky do úhledných komínků, Bětuška světélkuje a Fanynka zatím mluví jen s panenkami. V noci na posteli to už ale nemohl unést a po tváři ho přece jen něco pohladilo. Že by slzy? No jo, vždyť jsou asi poslední, od zítřka budu přece dospělý a chlapi nikdy nepláčou, aspoň žádné neviděl, a tak si dopřával tu chvíli úlevy a do tmy jen šeptal, tak už dost, neboj se, to zvládneš, jen klid, jen klid…

Probudil se a místnost byla jako jeho hlava, temná, studená, prázdná. Všechno ho bolelo, nic nechápal, chtěl zase spát, bál se smrti a hlavně toho, že to prostě neudělá. Neudělááá. Nedostatečně!! Tak v září!!! No jo, Panika už byla taky vzhůru, celou noc hlídala, aby o nic nepřišla. Najednou si uvědomil, že se v něm vrství jen to, co neví, nic jiného v hlavě neměl, umyl se, oholil, oblékl, nasnídal, vyzvracel. Zatím to jde podle plánu. Uvnitř zuřila bouře, všechno se tam fackovalo, nic nesouhlasilo s ničím a všechno bylo nic, a to se smálo a…nechápal proč Babička napsala Němcovou, jak je možné, že Nový zákon začíná slovy obsah čtverce nad přeponou…, vůbec si nemohl vzpomenout na Čapkovy zákony gravitace a proč se 2. pád slova roury píše jako RUR. U mytí zubů mu navíc začalo vrtat hlavou, co má společného kosinus s Psohlavci? Nebo Jiráskem? A proč mu v hlavě pořád zvoní hrana. Na hodinách ve vrátnici bylo šest. To je, do prdele, brzo, vrátil se do cimry a zařval si do nitra KLID! Znovu čaj, ale spálil si o něj hubu, až vyjekl. Když otevřel poznámky s veškerým věděním lidstva, zběsile se mu zvedl žaludek, vstal a zahleděl se na vytlačený obrys svého těla. Až ho znovu uvidím, budu šťastný člověk? Tak se drž, nejsi žádný posera, všechno dobře dopadne, uvidíš. Loknul si okurkového láku ranního vzduchu a zatnul zuby.

Spolužáci vypadali, že taky strávili noc se zmijí pod peřinou. Všichni ho přátelsky zdravili, neviděli se už pár měsíců, ale na rozptylování nebyl čas, každý se snažil udržet v hlavě za každou cenu  alespoň poslední zbytek nabiflovaných vědomostí. A pak to šlo svižně jak s gilotinou na pařížském náměstí Concorde. Kluci jeden za druhým mizeli ve lví tlamě a vraceli se rozžvýkaní, jako by párkrát pěkně stiskla. Na toaletách bylo permanentně obsazeno, protože zprávy těch, co se vrátili z fronty, nebyly nijak povzbudivé.

„Dostal jsem funkce a pěkně je posral…Vůbec jsem si nevzpomněl na ty spratky z Bylo nás pět, jen na Zilvara z nevěstince… Úplně jsem vyhořel, asi mi to nedá, sem v prdeli, už nevím nic, a i to sem zapomněl, sme v prdeli, všichni.“ Ti, co byli na řadě, modrali a zoufale se modlili, aby je nezradily svěrače. Brána pekla byly dokořán.

„Tak co, Jožo?“

„Hovno, vole, fakt se snažili moc, ale nic ze mě nedostali.“

„Ale neboj, vole, bude dobře, všechny nás nemůžou vystřílet.“

„Jane, tak pojďte.“

Sednul si na židli u potítka do kaluže potu. Zbyla po Slávkovi Kubánkovi, který už od prváku držel pozici nebožtíka třídy a nikdy ji neopustil. Byl tlustý a neohrabaný, což platilo i o myšlení, vtipy mu docházely až druhý den, goniometrie nikdy.  V matice plul jak nahý mezi ledovými krami, chytal se každého stébla, kdyby tam nějaké bylo, ale rozhodně to nemínil vzdát, aniž by pár zkoušejících nevzal s sebou. Nejblíže tomu byl ve chvíli, kdy se u tabule zasekl a aby se v téhle fázi dopracoval ke správnému výsledku, bylo nezbytné vyvrátit Pythagorovu větu. Srdnatě se do toho pustil a před naprostou zkázou ho zachránil sněhobílý matikář Kroupa poukazem na vypršení časového limitu.

„Děkujeme, další.“ Celá ta partička nad chlebíčky se pak dlouho vzpamatovávala z posttraumatického šoku a Jan zatím chrlil na tabuli výpočty v těsné součinnosti se souhlasným pokyvováním nebo výstražně zvednutým obočím Kroupy. Ten potřeboval komisi, prostřednictvím někoho „šikovného“, přiložit na rány nějaké hojivé obklady. Fajn, za dvě, vydržet. Ale Kubánek zůstal i dál v očích maturantů skutečným, neocenitelným hrdinou, jenž ostatním klestil cestu. Nasadil totiž úroveň, vedle které se už všichni ostatní jevili jako aspiranti na Nobelovku. Kdykoli se pak objevil znovu před komisí, vyvolávalo to u ní určitý druh vyrážky, ale on si toho vůbec nevšímal a pokračoval neohroženě ve svém tažení, rozvracejícím životní jistoty zděšených kantorů. Naprosté selhání všech orgánů se přihodilo i češtinářce Blance Krupáčkové, kterou měli kluci celkem rádi i s jejím nerozlučným a roztomilým tikem. Bylo to při Slávkově odpovědi na vcelku nevinnou otázku, ať vyjmenuje v rámci kritického rozboru textů světových náboženství čtyři evangelisty. Při pohledu na jeho vygumovaný obličej Blanka vytušila, že ani neví, na co se ptá a vyznat se v jeho písemné přípravě …to už by bylo jednodušší na místě rozluštit Enigmu.

„No, tak první evangelista je Jan a…? Na jeho cudně se krčící IQ to bylo asi opravdu moc, ale…Náhlé prozření, ba přímo osvícení pravdou mu prudce rozzářilo mastný obličej a konečně, vítězně vykřikl.

„Už vím. Jan, Evangelista, Purkyně, ale na čtvrtého si nevzpomenu…“ Měl kliku, komise zaječela smíchy, protože to považovala za vtip, jen češtinářka věděla, že není, odpověděla za něj a roztikala se.

„Jan, Evangelista, Purkyně, čtvrtého nevím.“ Tomu nemohl konkurovat ani zoufalec Pruža, který po čtvrthodinovém výslechu pomocí palečnic, pomatený prodělanou hrůzou, na závěr otázky o romantismu dospěl ke grandiózní pitomosti. Semlel dohromady Karla, Hynka, Máje a Vinnetoua, což komisi úplně ochromilo. Češtinářka dobře věděla, proč dala Jana až nakonec, když už si podal tu přihlášku na filozofickou fakultu. Po něm by už to totiž neudělal nikdo.

Bylo to k nevíře, ale všichni to uhráli, i když často na čtyřky, ale na rozdíl od olympiády, u maturity není důležité se zúčastnit, ale vyhrát. A Kubánek? Komise se shodla, že v jeho případě bylo dosaženo samého limitu lidských možností, více ze sebe už nikdy nedostane a hlavně, kdo by to ještě jednou vydržel poslouchat. Za čtyři. Komplet. Doma v Heřmanovicích už byla zabijačka v plném proudu, v rodině, kde nikdo nedokončil základní vzdělání, byl považován doslova za zakladatele nové rodové linie inteligentů. Byli si jisti, že to udělá a jakmile se vrátil se štítem, stal se rázem místní celebritou. I v hospodě mu chlapi dlouho neřekli jinak než naš dochtur.

Tři dvojky a za jedna z češtiny považoval Jan za dobrou práci celé té partičky na nebesích včetně jejich šéfa. Byl šťastný a na dně.

 

Z mojí knihy JEN ZÁBLESK, janpodesva.weebly.com

 

 

 

 

Můj příběh Podzimní soutěž 2024 vzpomínky
Hodnocení:
(5.3 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.