Můj letošní sedmý listopadový den se vydařil. Nasávala jsem kouzlo podzimní krajiny na trase mezi Pustevnami a Radhoštěm. Více poví fotografie.
Vždy, když jsem na Radhošti, si vybavím příhodu z roku 2000. Naši mládežníci (v té době vysokoškoláci) vyslovili prosbu, zda můžeme být ve dnech 23. - 25. června mimo domov. Chtěli pozvat dvanáct kamarádů a ukázat jim, jak se slaví na Valašsku letní slunovrat. Prosba byla vyslyšena. Rozhodli jsme se, že první noc budeme spát pod širákem na Radhošti a brzy ráno sledovat východ slunce.
Než budu pokračovat ve vyprávění, vysvětlím, jak oslavy probíhají. Po celá staletí se staví na valašských kopcích vatry, u kterých se shromažďují lidé. Když se nad Radhoštěm objeví ohnivá záře, rozhoří se i ostatní vatry a začne zábava. Oslavu slunovratu pořádá každý rok i rožnovský skanzen.
V blízkosti lesa pod kaplí sv. Cyrila a Metoděje jsme si „ustlali“ a pozorovali hořící vatru. Netrvalo dlouho a začalo slabě pršet. Kam se přemístíme? Měli jsme štěstí a úkryt objevili. V té době probíhala obnova zvonice a vstupní prostor kaple nebyl uzavřen. Byli jsme v suchu, ale spát se nedalo. Boční stěny kaple nebyly ještě pokryty šindelem, ale pouze fólií, která vyluzovala díky větru a dešti až strašidelné zvuky. Úkryt hledali i dva mladí kluci. Nevěděli o nás a my vyslechli jejich rozhovor:
„Spal bys tu?“
„Ani náhodou, strachy bych se po……“
Zadržovali jsme smích. Kdyby kluci zjistili, že tam nejsou sami, možná by se skutečně po…..
Naše přání nebyla splněna. Pod širákem jsme nespali a východ slunce se nekonal. Co dodat. Snad jen konstatování: „To nevymyslíš, to musíš zažít.“