Je příjemné usednout v tomto letním čase pod slunečníky kavárenské předzahrádky, vychutnávat si sklenku vína a těšit se z přítomnosti blízké osoby. Přitom pozorovat chodce, kteří chodí kolem, a vnímat pohodu léta.
Letošní léto je ke starším pánům, jako jsem já, nemilosrdné. Dívky a ženy jsou, vzhledem k vysokým teplotám, úsporně vyletněné a takovému staršímu pánovi se pak v předzahrádce honí hlavou všechny možné myšlenky. Jó, to byly časy! Pokud ovšem sedí s někým, ať už je to přítel, či přítelkyně, musí věnovat pozornost právě jim a odehnat z hlavy ten dávno již ztracený čas.
Blíží se večer a na osamělého návštěvníka kavárenské předzahrádky padá se soumrakem i lehký stín nostalgie. Na mne určitě. Často se v myšlenkách vracím o desetiletí zpět a najednou sedím pod slunečníkem přímořské kavárny, příjemný vánek, přicházející od moře, mi čechrá vlasy, moje žena se usmívá, drží mě za ruku a pozdní večer slibuje mnohé.
V takové kavárenské předzahrádce se dá myslet na ledacos. Na to, co je ještě možné, i na to, co už možné není. A nejen na úsporně vyletněné dívky, procházející kolem. Raději myslím na to, co člověku, v tomto pozdním věku, ještě život dovolí a co mu udělá radost. A třeba i na přítelkyni, která většinou sedí vedle mne a něco zajímavého mi právě povídá.
