Tak jsem napsala svoji třetí knížku, která se jmenuje "Tak na zdraví živote". Psala jsem ji pro svoji rodinu a blízké přátele, aby měli na mne nějakou vzpomínku.
Jistě víte, že jsem nedávno oslavila už osmdesát let. Jsem ráda, že jsem se takového věku dožila, ale on mě začíná už hrozně omezovat. Zažívám už jenom drobné zážitky a vlastně nemám o čem psát. Posledně jsem si hrozně naběhla a už bych to nechtěla znovu zažít. Nechtěla bych, aby vám na mne zůstala taková vzpomínka.
Já jsem pro vás psala ráda, ale opravdu mám už zážitků stále méně. Jistěže bych mohla psát o tom, co jsem zažila někdy dříve, ale už se mi vzpomínat moc nechce. Nebyly to vzpomínky vždy moc veselé. Na ty hezké si vzpomínám, ale už o nich psát nebudu. Můj život se stává velice jednotvárný.
Jistě, že se snažím se svým stářím bojovat a někdy mu hodně nadávám, ale ono je mu to jedno.
Ještě vám chci říci, že jsem vás měla velmi ráda a považovala jsem vás někdy skoro jako rodinu. Stávalo se totiž, že jste mi občas svoji podporou opravdu pomohli. Znám vás sice jenom podle jména a naživo mimo Hanky Rypáčkové, jsem vás nikdy neviděla. Prostě mi s vámi bylo dobře a vaše články i fotografie mě těšily.
Život se na mne už hodně podepisuje a já vám už nemám co nabídnout. Ano, pana Rašku jsem také nikdy neviděla a docela mě to mrzí. Vím, že jste se scházeli a jezdili spolu na výlety, ale moje nohy už mi nedovolily se s vámi setkat.
Přeji vám všem hodně zdraví a pište a fotografujte pilně. Určitě si občas něco přečtu a když mě něco zajímavého napadne, možná vám to ještě napíšu.
