Moje životní křižovatka
Všechny fotografie: Věra Ježková

Moje životní křižovatka

5. 11. 2024

Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem vstoupila koncem studia na gymnáziu. Otázka, co dál, byla nabíledni. Nebyla jsem ctižádostivá, vyrůstala jsem v nepříznivých rodinných podmínkách.

Učila jsem se docela dobře, bavily mě a uměla jsem jazyky – ruštinu, němčinu, angličtinu a latinu. Zato s přírodovědnými předměty jsem si moc nerozuměla. 

Na vysokou školu jsem nepomyslela. Maminka, která pracovala v Geologickém průzkumu, se mnou prošla několik jeho pracovišť, aby mi ukázala, co bych tam mohla dělat. Nijak na mě nezapůsobila. Pak se někdo z profesorů podivil, že se nehlásím na vysokou školu. I vyvstala další otázka: na filozofickou, nebo pedagogickou fakultu? Studovat ruštinu a němčinu, samozřejmě. Táhlo mě to na filozofickou, protože jsem nechtěla učit. Maminka ovšem pronesla nezapomenutelnou větu: „Na filozofickou by ses nedostala a učit budeš až za čtyři roky.“ Po několikadenním váhání a nerada jsem připustila, že má možná pravdu – že na filozofickou fakultu bych se nedostala. A tak jsem podala přihlášku na pedagogickou.

Prožila jsem na ní krásné čtyři roky. Dojíždění do Brandýsa nad Labem mi nevadilo. Objevila jsem kouzlo lingvistických disciplín – fonetiky, fonologie, morfologie, syntaxe, stylistiky a lexikologie a bohatou ruskou a německou literaturu. I praxi jsem zvládla dobře. Ale cítila jsem, že to není ono. Proto jsem uvítala, když mi na konci studia bylo nabídnuto místo v Ústavu sociálního výzkumu mládeže a výchovného poradenství, který byl součástí fakulty v Praze. Jeho ředitelka potřebovala někoho se znalostí ruštiny a němčiny; vyučující vybrali mě. V roce 1989 byl tento ústav zrušen a nahrazen jiným, zaměřeným na výzkum a rozvoj vzdělávání. Na fakultě jsem pracovala až do odchodu do důchodu. Byla jsem postupně dokumentační, odborná, výzkumná a vědecká pracovnice. Práce mě bavila; její hlavní náplní byla evropská studia a srovnávací pedagogika.

V rámci svých pracovních povinností jsem se seznámila s jedním z proděkanů. Povídali jsme si u něj na katedře, vyprávěl mi o náročné péči o nemocnou manželku; umím naslouchat. Asi za rok po její smrti mě představil své dceři a synovi, později celé velké rodině. Stal se mým životním partnerem. Prožili jsme spolu téměř 27 let. Do začátku tohoto roku, kdy navždy odešel.

A tak vykročení z křižovatky v mých devatenácti letech bylo vlastně osudové, ovlivnilo celý můj další život.

 

 

 

 

 

 

 

Můj příběh Podzimní soutěž 2024 studium vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 33 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA