Po maturitě jsem nastoupila na svoje první místo. Ústav pro mentálně postižené ženy na konci světa. No to je tedy terno. Ale byla jsem mladá a v naší undergroundový skupině vysoce cenili moji obětu za právo a spravedlivost.
Ústav sídlil ve starém zámečku. Kdysi býval hezký. Ale už nebyl. Spustnutý, přispůsobený potřebám socialistického zdravotnictví. Chodby studené, dlouhé, vybílené. Koupelny ze zelenými kachlíky.
Ženské posedávaly ve vestibulu. A bůhví, proč tam vlastně některé byly. Zmožené vysokými dávkami sedativ se pomalu kolébaly nahoru, dolú.
Všemu velela vrchní sestra. Rázná a nekompromisní. Přišla pozvánka,ž e se máme zúčastnit prohlídky zájmový umělecký činnosti obyvatel ústavů sociální starostlivosti. Kdosi si vzpoměl, že existujeme.
"To není pozvánka, to je nařízení, jsi nejmladší , tak něco nacvíčíš."
"A co mám nacvičit?"
"Třeba pohádku!"
"A oblečení?"
"V komoře je almara plná starých šatů. Zůstaly po panstvu. Představ si, ta almara je tak veliká, že neprojde dvěřma. Proto ji taky nikdo neukradl!"
Šatů tam bylo skutečně dost. První republika. Svoji slávu už měly za sebou, ale i tak byly kásné. Probírala jsem se nimi a najednou - růžové, lehounké jak vánek. Rozhodnuto! Hrajeme o Šípkové Růžence!
Herci. Nesmí jich být moc. Král, královna. Boža bude princ. Korunky uděláme ze staniolu. Tři sudičky, to můžou být holky z pětky. Dvořany namalujeme na karton. Když je otočíme tak usnou.
Ještě Rúženka. Šatičky byly hezké, ale malé.
"Anežko, zkus je. Jak ulité. Budeš herečka."
"Ale já se bojim."
"Neodmlouvej."
"Taky chceme hezké šaty! V tomhle hrát nebudeme." Sudičky nechtěly postelové plachty.
"Tak si něco najděte, v almaře je šatů dost!"
"Budeme nejkrásnější."
Texty jsem napsala na lístečky a cvičili jsme. Přišel náš velikej den. Jeli jsme autobusem a ještě cestou brali herce z druhého ústavu.
"Já se bojim." Anežka byla celá bledá. "Vem si na uklidnění. Tak, ještě zapít."
Sál byl plnej. V první řadě seděli papaláši z okresu. Vrchní naštěstí někde vzadu.
"Kde je Růženka?"
"Tady, spí." Dali jsme jí na uklidnění."
"Co na uklidnění?"
"Ušetřili jsme. Ze svího," uculovaly se.
Růženka spokojeně odfukovala.
Co udělat? Koukám na šaty. Obléknu. Dobrý. Ještě závojíček. Nikdo to nepozná.
"Holky, kdo se překecne, týden drhne schody!"
Úspěch jsme měli převeliký.
"Rychle do autobusu," vrchní nás hnala. Kromě nás už všichni seděli. Šofér byl nervozní.
"Šaty máte v kufru, nebudete se už převlíkat." Rychle jsem proklouzla.
Přišli jsme do ústavu. "Tak, rychle na kutě. Neodmlouvat." Vrchní byla rozjetá, patrně už měla té naší slávy dost. Šla jsem s ostatními.
Ráno nějak bude. A bylo. Telefonovali.
"Našli jsme tu dívku. Spí. Nemúžeme ji probudit. Nechybí vám někdo?"
"Anežka, naše Šípková Růženka, zapomněli jsme ji!"
"Co máme dělat!"
"Nevím, možná, co kdyby ji nějaký princ políbil?"