Začal to Luboš, kterému krutě nešla karta, což ho velice rychle přivedlo do ponuré nálady. „Co my starý chlapi vlastně na tom světě máme. Nikdo nás nechce, nikdo nás nepotřebuje, naše báby nám jen nadávaj, mladí si z nás dělají srandičky. A teď mi ještě k tomu tady Fanda rozdal tak blbej list, že z toho uhraju akorát tak prdlačku.“
Infekce jeho chmurného pesimismu se okamžitě rozšířila kolem celého stolu a padla nám do duší. „Máš pravdu,“ přidal se s hořkým úsměvem Bedřich, „kde jsou ty časy, kdy se člověk mohl skoro každej den z něčeho zaradovat. Já jsem třeba strašně rád koukával na východy Slunce. Na ten moment, kdy světlo se ještě nesměle tetelí, ale křivka horizontu už začíná zářit jako vlákno žárovky. Ale dneska? Než rozhejbu klouby, abych vůbec vylezl z pelechu, je skoro poledne.“ „Tak tak, žádný potěšení našinec nemá,“ přikyvuje Láďa zvaný Slepejš. „Teď rostou houby jak pominutý, potkávám mraky lidí s plnými košíky, ale já, bejvalej slavnej houbařskej král, můžu jen ronit slzy. Zkusil jsem vyrazit do lesa, ale přinesl jsem dva mizerný podoubáky, protože už na to holt v tý pitomý trávě nevidím.“
Blues o uprchlých rozkoších a slastech, jen občas přerušováné obligátními mariášnickými výroky, dál zní hospůdkou. Vypráví o tom, jak Karla operace kyčlí připravila o milované cyklistické výlety, jak má Bedřich na chalupě hříšně zanedbané záhony, protože jeho plotýnky se zahradničením zásadně nesouhlasí, jak Fanda nemůže chroustat oblíbené buráky, anžto už na to nemá zuby. Nejsmutnější sloka ovšem zaznívá z úst Slepejše: „Vy aspoň ještě pořád můžete očumovat mladý holky, ale já poznám, že vůbec jde nějaká ženská, až když je metr ode mě.“
Jediný, kdo se nezúčastňuje týmového žalozpěvu, je Viktor alias Špek, kteroužto přezdívku získal proto, že si přes panděro už skoro nesvede zavázat boty a musel tento úkon přesunout na manželku Lidušku. Jeho mlčení je podezřelé. Chce snad naznačit, že jeho se tenhle multimarasmus netýká? Naše pohledy se nekompromisně zabodávají do naducaných tvářiček. „Klid, pánové, nejsem na tom líp než vy. Jen jsem si na tenhle úbytek drobných potěšení našel léčivej recept. Říkám tomu Malé prasečí radosti a víc nechtějte slyšet.“
Jenže my chceme víc slyšet. Špekův odpor láme až Luboš rafinovaným teroristickým činem. Hbitě mu rozvazuje obě tkaničky a nápravu podmiňuje prozrazením onoho zázračného recepisu. A tak se najednou dozvídáme strašlivou věc, že náš starej osvědčenej kámoš, ten dobrotivej tlouštík Viktor, je vlastně zlomyslnej šmejd. Jeho radovánky totiž vycházejí z principu, že cizí malér obzvlášť potěší. Podrobně vysvětluje, že on prostě neustále sleduje svět kolem sebe, a když spatří, že někdo něco zkazil nebo má v něčem smůlu či průser, hned mu srdce zaplesá onou Malou prasečí radostí. Sděluje nám, že třeba vydrží v zimě sedět na lavičce vedle uklouzaný ledovky a pozorovat, jak se tam lidi potácej a občas sebou někdo sekne. Nebo jak někdy při vystupování z tramvaje zakřičí zpátky do vagónu „bacha, nastupují revizoři“ a pak se baví překotným úprkem některých cestujících ke dveřím. Je to hrůza, naprostý morální úpadek, jsme úplně konsternováni. Jak jinak hodnotit například to, že se Špekoun pouští do hádky s pokladní v samoobsluze jen proto, aby si užil, jak ona strašlivě ráčkuje a koktá. Nebo jak ho těší, když si nějaký fotbalista dá vlastní gól. Malebně popisuje své pobavení, když se jedné paní před supermarketem protrhla igelitka a celý nákup se rozmázl na chodníku. Nakonec z něj vylejzá, že vlastně i dnes má prasečí radost z toho, jak se Luboš nádherně vzteká, že mu choděj špatný karty.
Jdeme s Lubošem společnou cestou z hospody a klábosíme. „Člověče, nikdy bych neřekl, že Špek je takhle škodolibej. I když – na druhou stranu – na tý jeho prasečí radosti něco je. Já ji totiž taky tak trochu pocítil, když jsem mu dneska rozvazoval ty tkaničky. Jestli ono to není tím, že v každém z nás dříme malinkatej zlomyslnej zmetek.“
