Helikoptéroví rodiče. Tak se říká matkám a otcům, kteří za děti řeší každý problém, extrémně je opečovávají, odstraňují jim z životní cesty sebemenší překážky. Zkrátka, krouží kolem nich jako vrtulníky a mají nad nimi neustálý dohled. V dřívějších generacích byli spíše výjimkami, nyní je tento přístup k výchově naopak běžný. Jenže ve vyšším věku se často přílišná péče jeví jako problém a dospělým dětem vadí. Nebo budoucí generace budou tak rozmazlené, že lidem bude ve třiceti připadat normální situace, když se za ně máma vypraví do práce zkritizovat jejich nadřízené, že na ně nejsou dost hodní?
„Dříve bylo běžné, že když jsme žáka pokárali nebo mu udělili důtku, rodiče byli na naší straně. Slýchala jsem věty typu: jen na něj buďte přísná, ať nelumpačí. Když jsem odcházela do penze, byla ve škole situace taková, že když učitel žáka pokáral, následující den přišel do školy jeho rodič a seřval učitele, jak si může dovolit dostávat jeho dítě do nepohody, do špatného psychického stavu,“ říká Jana Drábková, bývalá učitelka. „Původně jsem myslela, že budu učit déle, ale když za mnou přišla jedna maminka s tím, že dcera má kvůli mně úzkosti, skončila jsem. Už jsem na to neměla nervy,“ dodává.
Psychologové se přitom shodují, že přílišná péče časem dětem, jak stárnou, zpravidla začne vadit a když jsou jí vystavené i v dospělosti, způsobuje to v rodinách hodně nepříjemných situací. Někteří rodiče jako by se nedokázali smířit s tím, že potomci jsou dospělí, že je už nepotřebují jako dříve, že mají touhu poradit sami.
Sociolog Arthur C. Brooks se tématem péče o dospělé rodiče zabývá řadu let a provedl několik průzkumů. „Aby byl vztah rodičů a dětí spokojený a zdravý, je dobré si uvědomit, že není třeba být dokonalými rodiči ani dokonalými dětmi. A to platí v době, kdy je dítě malé, stejně jako v době, kdy je už dospělé,“ píše ve své práci zabývající se problémy vztahů mezi generacemi v rodinách.
Tvrdí, že jedním z nejčastějších problémů v rodinách jsou nenaplněná očekávání.
Uvědomuješ si, co všechno jsme pro tebe udělali?
Dochází ti, kolik jsme do tebe investovali peněz?
To já jsem v tvém věku byl mnohem víc zodpovědný.
Já už jsem v tvém věku měla dvě děti a k tomu jsem pracovala, zatímco ty pořád na něco čekáš, nevím na co.
Ano, to jsou věty, které dospělí často od rodičů slyší.
„Poměrně častý problém je, že se děti rodičům zdají být málo ambiciózní. Samozřejmě by z nich chtěli mít úspěšné lidi, inženýry, lékaře, právníky. Když žijí jiné životy, mají pocit, že selhali jako rodiče. Mnohdy za tímto postojem jsou nenaplněné sny a představy rodičů, takový ten postoj – já jsem velkou kariéru neudělal, ale můj syn to dokáže a já pro to udělám všechno,“ vypráví terapeutka Jana Novotná.
„Moje máma mně a bratrovi doslova obětovala život. Táta nás opustil, ona měla několik zaměstnání, aby nám dopřála nejrůznější kroužky. Dřela a neustále jsme slyšeli, že musíme vystudovat. Máme vysoké školy, ale mám dojem, že od nás máma čekala víc. Je nám přes třicet, ale ona kolem nás neustále kmitá, pořád nám chce vařit, péct, prát, jako by nám bylo deset. Já žiju sám, tak to zvládám, ale bratr má přítelkyni a ta je z toho dost nešťastná. Máma jí třeba nedávno telefonovala a ptala se, co bráchovi vaří, že se jí zdá pohublý,“ vypráví jednatřicetiletý David.
Psychologové tvrdí, že rodiče by v době, kdy se dítě stane dospělé, měli svůj postoj k němu změnit. Je to sice těžké, ale jde to. Ideální je říct si, že udělali maximum a dál už se dítě o sebe musí starat samo. A pokud mají pocit, že maximum neudělali, měli by se smířit s tím, že už to nenapraví a nedoženou přílišnou aktivitou.
Tady je historka, která se nedávno odehrála v jedné malé rodinné firmě. Vypráví ji její majitel, čtyřiašedesátiletý Jiří: „Hledali jsme pracovníka, který se nám bude starat o počítače, IT odborníka. Zájem byl malý, přece jen si nemůžeme dovolit platit tolik, co velké firmy. Nakonec jsme přijali kluka, který to měl jako poloviční úvazek. No, byl takový pomalejší, laxní, jednou jsem ho viděl, že u počítače spal. Ale co bylo třeba, udělal. Pak se u mě objednala jeho máma. Přišla si stěžovat, že ho příliš zahlcuji prací, že nemá odpovídající plat, že když přijde z práce, je tak unavený, že doma spí. Řekl jsem jí, že problém asi bude jinde, protože spí i v práci. Doslova se rozzuřila a odešla. Ten mladík se mi pak přišel omluvit. Řekl, že mu takhle máma dělá ostudu běžně, že má pocit, že se o něj neustále musí starat. Bylo mi ho líto. Po čase mi vyprávěl, že už se od ní konečně odstěhoval a žije vlastní život, ale prý mu dělá stíhačku pořád.“
Způsoby, jak rodiče dospělým dětem komplikují život, jsou rozmanité, nicméně jejich příčina je vždy stejná. Helikoptéroví rodiče ji dokážou formulovat jasnou jedinou větou: Dělám to, protože to s tebou myslím dobře.
