Česká modrá krev se rozlila doslova po celém světě a její exilové osudy skrývají mnohé zajímavosti.
Konec starých pořádků pro nobilitu nastal již se zánikem Rakousko-Uherska, nicméně Masarykovo demokratické Československo, byť zakázalo používání šlechtických výsad a titulů, stále představovalo bezpečný přístav v rozbouřených evropských vodách. Tito lidé měli ostatně generace zkušeností s péčí o svá hospodářství a podniky, a po roce 1918 si připsali nemalý podíl na hospodářském rozkvětu mladého státu a posílení jeho mezinárodního renomé. O třicet let později je kvůli tomu nastupující komunistický režim perzekuoval, připravil o zbytek majetku a označil za vykořisťovatele a nepřátele. Nezbylo než emigrovat a čekat, až se situace uklidní. Málokdo v sychravých dnech pozdního února 1948 tušil, že se tak stane až za čtyři desetiletí. Vítr českou šlechtu zavál i do řady překvapivých míst a profesí.
Například Leopold Šternberk s manželkou Cecilií po čase stráveném ve Francii a Spojených státech amerických zakotvili na karibském ostrově Jamajka, kde provozovali penzion a paní hraběnka si navíc do stáří vydělávala prodejem výrobků z vlastní keramické dílny. Nedávno v českém překladu znovu vyšly její čtivé paměti s prostým titulem „Cesta“.
Karel Jiří Belcredi, správce rodinného velkostatku v Líšni u Brna a uznávaný odborník na zemědělskou problematiku, se nejprve usadil v Bavorsku a poté vedl prosperující továrnu na zpracování dřevotřísky ve Vídni. Kníže Jan Lobkowicz poté, co byl úřady vypuzen ze zámku v Drahenicích, skončil jako hoteliér u malebného alpského jezera Grundlsee. Baron Karel Parish z žamberského panství odešel do provincie Ontario v Kanadě, kde koupil ovocnou farmu a zaměstnával mnoho československých uprchlíků. Podobnou dráhu zvolil kníže Josef Colloredo-Mannsfeld. U Toronta ve velkém pěstoval broskve. Metropoli u břehů jezera Ontario pojal za nový domov také příslušník nejnovějšího šlechtického rodu na našem území, Bartoňů z Dobenína. Ve východních Čechách zbohatli výrobou textilu a od roku 1912 směli používat rytířský titul. Václav Bartoň-Dobenín se v Kanadě pustil do podnikání a zastupoval firmu, jež prodávala inventáře pro vybavování kostelů.
Hrabě Jindřich Kolowrat-Krakowský, mimochodem mezi lety 1946-48 československý velvyslanec v Turecku, v exilu nejprve necelých padesát kilometrů od New Yorku provozoval pilu, potom v Massachusetts farmu s mlékárnou, nakonec zvolil úplně jiný obor a vybudoval od nuly úspěšnou firmu na prodej elektronického sportovního vybavení. Jako jeden z prvních na americkém trhu představil moderní rotopedy, běhací a posilovací pásy.
Kníže Karel Schwarzenberg (otec vloni zesnulého bývalého ministra zahraničí) se uchýlil na zámek Murau ve Štýrsku, kde věnoval energii rozsáhlému archivu schwarzenberského rodu, zatímco jeho mladší bratr František Schwarzenberg přijal místo profesora politických věd na jezuitské univerzitě Loyola College nedaleko Chicaga.
Zámek v Kostelci nad Orlicí, odkud hrabě Kinský pocházel. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Mohli bychom pokračovat výčtem dalších známých jmen, ale zaměřme naši pozornost na muže, který se od Československa ocitl geograficky patrně vůbec nejdále. Hrabě Bedřich Karel Kinský (1911-1999) vystudoval Vysoké učení technické v Brně, avšak od mládí byl vášnivým ornitologem. Po válce se coby nejstarší syn podílel na správě rodových majetků v Kostelci nad Orlicí, měl tedy na starosti zámek, cihelnu, velkostatek, zároveň pomáhal s ochranou vzácných druhů ptactva, vyvíjel nové metody kroužkování, studoval stravovací návyky, pyšnil se mimořádnou sbírku vajec, kterou věnoval Národnímu muzeu. Neutěšené politické změny po únoru 1948 jej donutily, aby s rodinou emigroval. Manželka Camilla, švýcarská státní občanka, spolu s dvěma dcerami již na jaře zmíněného roku, on je následoval v srpnu. Dokonce nějaký čas strávil v uprchlickém táboře v Ludwigsburgu u Stuttgartu, odkud jej vyzvedla sestra, provdaná za vestfálského hraběte. Rodina pak pobývala v Německu, než zažádala o vystěhování na Nový Zéland. Opět se museli rozdělit. Kinský přicestoval do Wellingtonu již v září 1949, zatímco děti navštěvovaly prozatím školy ve Švýcarsku a USA. Všichni se setkali až o dva roky později. Téměř dvoumetrový, majestátně vyhlížející hrabě nejprve v „zemi dlouhého bílého oblaku“, jak Nový Zéland nazývá původní maorské obyvatelstvo, pracoval na různých místech jako lesní dělník, poté na jatkách v New Plymouth, než získal úřednickou pozici v hlavním městě. Okamžitě se přihlásil do místní ornitologické společnosti a fascinoval kolegy svými odbornými znalostmi.
Od roku 1955 působil v Dominion Museum, pak jako vedoucí kroužkovací stanice a konečně jako hlavní kurátor ornitologických sbírek. Zavedl nový systém kroužkování ptáků, jako první na světě používal speciální kroužky z nerezavějící oceli, a vynalezl dokonce speciální nástroje k těmto úkonům. Hojně publikoval v odborných časopisech, jeho texty se objevovaly v učebnicích ornitologie, dlouhá léta katalogizoval druhy a poddruhy ptáků, zejména ty mořské. Ve svých prvotřídních studiích přinášel dosud neznámé poznatky o albatrosech, raccích i ptácích kiwi, hýčkaném symbolu země. Studoval jejich anatomii, chování, migraci, hnízdění, potravě. Stal se zejména předním světovým expertem na malého modrého tučňáka (Eudyptula minor), poměrně vzácný druh obývající chladné kraje jižního novozélandského ostrova, odkud cesta po vlnách vede až na Antarktidu.
Seznam Kinského vědeckých úspěchů, dokumentárních fotoalb a filmů se úctyhodně rozšiřoval, ačkoliv náležitě je mohli ocenit jen lidé z oboru, širší veřejnosti význam unikal. Hrabě Kinský alias Fred Kinsky byl často byl zván i na vědecké expedice do Austrálie, Jižní Ameriky, na tichomořské ostrovy. Čtyřikrát se vydal na cestu kolem světa. Věhlas získával i díky svému druhému koníčku, filatelii, přičemž sbíral především známky, jak jinak než s vyobrazením ptáků. V roce 1976 odešel do penze a o čtyři roky později se s manželkou přestěhovali do Evropy, kde žily obě dospělé dcery.
Ještě zmiňme, že hrabě Kinský přijel na Nový Zéland se dvěma blízkými přáteli, svým dlouholetým účetním a dalším zástupcem české šlechty, Arnoštem Wratislavem z Mitrovic. Od počátku 17. století se jeho rod pyšnil dědičným hraběcím titulem a úřadem královského komoří. Byl nejmladším ze šesti dětí Oswalda Wratislava z Mitrovic a Dorothy, rozené Thun-Hohenstein. Obýval rodové sídlo, zámek Dírná u Soběslavi, vystudoval Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství v Praze a pomáhal spravovat rybníky, pilu a velkostatek. Po druhé světové válce, jejíž závěr strávil v partyzánském oddílu, byl zaměstnán na ministerstvu školství, ale po ujařmení moci komunisty se vydal po boku přítele Kinského k protinožcům. Pracoval jako manažer několika chemických podniků a s maďarskou chotí měl tři potomky. Kdo by byl řekl, že nové pokolení rodů Wratislavů nevyroste v Mitrovicích, ale v přístavním městě New Plymouth na západním pobřeží Nového Zélandu. Inu, nevyzpytatelné zákruty života se nevyhnuly ani aristokratům.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
