V naší kámošské komunitě si Karolína vysloužila přezdívku Mravěna, protože nás energicky umravňuje, kdykoli se podle jejího názoru neuctivě dotkneme něčeho, co je pro ni svaté. V takových případech se dokáže ohnivě rozčílit. Dodnes třeba pamatuju, jak málem nafackovala stokilovému Liborovi za výrok, že ten velebený husita Jan Žižka nebyl ničím jiným, než krvežíznivým hrdlořezem, ze kterého měla hrůzu půlka Evropy. Tenkrát na něj hulákala, ať se laskavě ve své pivní zabedněnosti neotírá o vznešené symboly naší národní svébytnosti a radši se věnuje pokleslým koníčkům, jako je rybaření, blábolení o fotbalu a mastění karet. Měli jsme skoro strach, že jí v tu chvíli klepne pepka.
Stejně tak Karolínka málem vylítla z kůže, když jednou Luboš nahlas uvažoval, jestli on ten Jan Neruda nebyl vlastně asexuál nebo dokonce impotentní chlap: „Posuďte sami,“ deklamoval, „celej život byl platonicky zamilovanej do nějaký baby, ale nikdy z toho nic nebylo. Jen jim psal básničky a zamilovaný dopisy. A přitom to byl známej člověk, něco jako společenská hvězda a spousta ženských by ho určitě chtěla ulovit. Byl to prostě pan Neruda a ne pan Necuda,“ zakončil své povídání vtipným bonmotem. Mravěna nám ale okamžitě učinila sáhodlouhou přednášku o tom, jak byl onen národní literát na rozdíl od nás eticky čistý, myšlenkově hluboký a chováním slušný. „Taky bych si vyprosila, aby tady kulturní ignorant Luboš, nenazýval Nerudovy lásky pojmem baby. Byly to kvalitní ženy. Vždyť k nim patřila i velká česká spisovatelka Karolína Světlá, podle které mi dokonce moji rodiče dali jméno.“ Plamenné umravňování pak zakončila adresným konstatováním: „Holt pan Jan Neruda nebyl takovej čuňák jako vy, kteří uslintáváte nad časopisem Play Boy a vyměňujete si recepty, kde se dá na počítači najít nejlepší porno!“
Musím ovšem přiznat, že občas naši Mravěnku provokujeme zcela programově. Je to zlomyslné, ale když ona je v naštvanosti tak roztomilá. Poskakuje po místnosti, mává rukama a fistulkou vykřikuje, jací jsme to odrodilci od pravých hodnot. Králem provokatérů je Láďa. Ten ji dokáže vytočit do nejvyšších obrátek. Například nedávno hrubě napadl její lásku k Boženě Němcové, když jí přečetl starou všeobecně známou sprosťáckou parafrázi Babičky, začínající větou: „Na Starém Bělidle bylo lautr hovno co dělat“.
Ale vůbec nejvíc Mravěna poskakovala a rozhořčeně mávala rukama, když se s ní Láďa pustil do debaty o tvorbě Bedřicha Smetany: „Jestlipak víš, milá Karolínko, že Bedřichovu tvorbu významně ovlivnily obě jeho manželky?“ „To sice konkrétně neznám, ale nedivím se, žena je přece pro umělce často přirozenou múzou,“ přitakala důvěřivě. „No právě. Jenže málokdo ví, že jeho první žena Kateřina byla nezvládnutelná nymfomanka a chudák Béďa občas od přemíry sexu utíkal na odpočinkové vlastivědné výlety. A při nich napsal ten svůj symfonickej cyklus Má vlast. Původně se ale jmenoval Má slast, přejmenovali mu to až později.“ Mravěna už začíná brunátnět, ale Láďa nemilosrdně pokračuje: „No a jeho druhá manželka Bety byla zase známá intrikánka, takže Bedřich o ní napsal operu Prolhaná nevěsta, což mu taky později národní buditelé překřtili na Prodanou. Třeba ta slavná árie Věrné milování se původně jmenovala Věčné šmírování…“ Víc už ale Láďa nestačil sdělit a klidil se do bezpečného ústraní mimo dosah vzduchem vířících Mravěniných paží.
Nejsem nijak zvlášť pyšnej na to, jak Karolínku občas trápíme. Konec konců i já jsem si zrovna předevčírem k tomu trochu přisadil znevážením pokladnice lidového písňového folklóru. Žádal jsem ji totiž, jestli by v tatínkově archivu nenašla noty k populárnímu songu „Když jsem šel z Hradišťa z cévkování“. Co mi odpověděla, je poněkud nezveřejnitelné. Ale přes to všechno platí, že naši Mravěnku máme rádi a myslím, že ona nás taky. Ostatně, co by to bylo za kamarády, kdyby do sebe sem tam nerýpli? Jak říká přísloví: „Láska nehněvaná, není milovaná.“