Když se sejdou prostatici, nejde to
Ilustrační foto: Freepik

Když se sejdou prostatici, nejde to

28. 9. 2024

Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.

Dohodli jsme se už někdy na konci devadesátek, že organizaci i lokalitu dýchánků lehce přezrálých mužů budeme střídat podle bydliště účastníků, každá akce se tedy koná v jiném městě a v jiné hospodě. Tentokrát byl na řadě s organizací Milan. Protože o něm víme, že je pivař tělem i duší (každý půllitr, který mu přistane na stole, láskyplně pohladí), bylo předem jasné, že se v hospodě bude točit dobře vychlazený ležák.

Bylo tomu skutečně tak, pivo mělo říz, ba co víc, podávaly se k němu buřty s cibulí, luxusní tlačenka a chleby namazané škvarkovou pomazánkou. Zkrátka lábuž, po které pivínko chutnalo a kmetské řeči měly spád.

Idylka však netrvala moc dlouho, nýbrž do první potřeby. Ukázalo se totiž, že po dlouhotrvajících deštích (těch, co způsobily po zemi tolik nářku) se ucpává kanalizace pod hospodou, takže místo čtyř pisoárů byl v provozu jen jeden, plus mísa pochybného vzezření. A to se ukázalo jako značný problém, neb se potvrdily lékařské statistiky, že zvětšenou prostatou trpí devadesát procent mužů ve věku nad sedmdesát.

Jako první šel s pískem Vladimír. Ostatně, prostatik jsme mu říkali už na škole, protože jediný z nás studoval statiku, my jsme měli jiné obory. A své profesi dělá evidentně čest i v penzi. Když se nevracel z toalety ani po čtvrt hodině, šel jsem s plným měchýřem za ním.

„Co je Vláďo, není ti dobře?“
„Tonďas, nejde to.“
„Neblbni, dyť už tu postáváš přes deset minut…,“ netrpělivě podotknu.
„No právě, ale šlo ven jen pár kapek.“
„Tak půjdeš později.“
„To nejde, prasknul by mi močák.“

Moc dobře vím, o čem statik prostatik Vladimír mluví a jak mu je. Jenže já už mám taky na krajíčku, a tak jdu vedle do komůrky s mísou. Postávám dvě minutky a pak slabým čůrkem vyprazdňuji obsah měchýře. Vtom se ve dveřích toalety objeví Milan s Ivanem.

„Pánové, pivo jako křen, tláča jedna báseň, krásný večer, nemám pravdu?“ táže se dobře naladěný Milan, který má to štěstí, že je mezi těmi deseti procenty chlapů, jež dle statistik prostatiky nejsou.
„Je to v hajzlu Milane,“ opáčí Vladimír.
„Co je Vladěno, nechutná ti u nás? Mají taky koleno, můžem si ho dát napůl,“ mlsně na to Milan.
„Dej pokoj se žrádlem, nemůžu se vychcat,“ zaúpí Vladimír.
„Aha, takže jsi chtěl spíš říct, že to ještě není v hajzlu," pokusí se o vtip Milan, což Vladimírovi v ten moment vtipné vůbec nepřipadalo.
„Dělejte chlapi, už taky potřebuju,“ hlesne Ivan.

A tak tam stojí u jedné mušle s otevřenými poklopci Vladimír s Ivanem, nedočkavě čekajíc na ten spásný proud a do té temné toaletní atmosféry se pochechtává Milan.

Ten večer se nakonec poté, co jsme si rozplánovali toaletní pořadník, a Vladimír se více uvolnil, docela hezky vydařil. A když jsme se v závěru domlouvali, kdy a kde bude následující akce, Vladimír po schváleném návrhu přidal technickou poznámku: „Zúčastním se jedině za předpokladu, že bude přítomna sličná zdravotnice, která nás po každém pivu vycévkuje.“ Na což Milan odvětil: „Na nic jiného bychom se stejně nezmohli.“

Tak uvidíme za dva roky.

 

 

 

 

 

 

Můj příběh muži zdraví
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.