Začaly nákupem luxusních bílých lodiček, samozřejmě do špičky a na vysokém štíhlém podpatku. Švadlena v rodině je poklad, a tak s maminkou probírají krabice šatů po sestrách a sestřenicích. Všechno se může hodit. Listují v módních časopisech, vybírají, a ona sní. Snad dokonce o princi na bílém koni. Prázdniny končí, začíná škola a den D se přibližuje závratnou rychlostí.
Konečně! Dnes! Dnes poprvé. Od rána je nesvá, žaludek jako na vodě, myslí na všechno možné. Hustota železa a ruská slovíčka je to poslední, co ji zajímá. Fofrem domů, sprcha, oblíknout a zase téměř v poklusu na vlak. Ještě zbývá domalovat na wc v hotelu U Holubů nezbytné linky kolem očí a pak už, značně rozklepaná, vejde na sál.
Zahájení. Pánové, silně připomínající v tmavých oblecích a bílých rukavicích taťuldu Spejbla, dámy rozechvělé a patřičně natěšené. Když se ozve ,,Pánové, zadejte si dámy!“, je jí na omdlení. Kdo pro ni asi přijde? S hrůzou zjišťuje, že většinu kluků převyšuje asi o půl hlavy. Jana už korzuje s docela přijatelným taťuldou, bože, snad tam nezůstane stát? Konečně k ní přistoupí docela milý kluk. A odvážný. Smířil se s partnerkou, která ho převyšuje o několik centimetrů.
Zavěšeni do sebe korzují kolem parketu. Taneční mistr vysvětluje základy společenského chování a o chvíli později krok waltzu. Dlouhý krok, otočka, krátký krok…Né, tak to není, to je jinak, úpí v duchu a má pocit, že se ty blbý taneční kroky snad nikdy nenaučí. Naučila. Ale kouzlo tance objevila až později, na venkovských tanečních zábavách a plesech. A nejlepší tanečníci? Žádní lvi salónů, kdepak, většinou to byli pánové ,,v letech“. Ti při tanci nenaráželi do okolních párů jako kluci v tanečních. Vzali ji pořádně do náruče a pluli s ní po parketu jak plachetnice po moři.
Často si na taneční vzpomněla. Jak ty kroky vlastně byly? Waltz, ten první tanec, který se učila, už nikdy s nikým netančila. Zato tango, to by se taneční mistr divil, kolik mělo variací. Hlavně po půlnoci.
Ano, tanec je krásný, když se umí. Trošku připomíná život. Máte partnera, co vás pevně uchopí a krásně vede. Cítíte jistotu. A jiného, nedomrlého, co šlape na místě a rybí ploutev je proti jeho ruce pevná. S tím kráčet životem bude asi svízel.
PS:
Taneční stále jsou. Netvrdím, že na ně vzpomínám s velkým nadšením. Ale, ruku na srdce, jsou potřeba. Člověk se musí nějak otrkat, zvyknout si, že ne vždy je den zalitý sluncem. Občas se nedaří a jeden by se raději viděl úplně někde jinde a hlavně sám. A právě kvůli těm trapasům a následujícím mindrákům, co zažíváme a co nás provází životem, si myslím, že taneční jsou dobrou přípravkou. Neboť co tě nezabije, to tě posílí.
