Zajímají mě narcisové toužící po moci, říká spisovatelka Scarlett Wilková
Novinářka a spisovatelka Scarlett Wilková. FOTO: Petra Kubicová

Zajímají mě narcisové toužící po moci, říká spisovatelka Scarlett Wilková

12. 9. 2024

Hrdinové jejího nového románu s názvem Když přišli psi sice žijí v době války a v letech po ní následujících, ale chovají se stejně jako mnozí lidé nyní. „Chtěla jsem vytvořit postavu člověka oslněného pocitem výjimečnosti,“ říká autorka, jejíž knihy nyní patří mezi nejčtenější.

Román Když přišli psi popisuje temné období na konci druhé světové války, kdy v Beskydech působili partyzáni, kteří se k místním lidem mnohdy chovali velmi krutě. Znám to i z vyprávění mého dědy, lékaře, který partyzány na konci války léčil. Čerpala jste i vy z vyprávění starousedlíků?
Jistě. Povídala jsem si o tom s několika starými dámami. O tom, co se v té době v Beskydech dělo, je zachována spousta svědectví. To období je poměrně dobře historicky zpracováno a když na ně přijde řeč, hodně vědí i potomci lidí, kteří už nežijí, protože v rodinách se na toto téma mluvilo. Já jsem si jen vytvořila své postavy, příběh a do toho prostředí a doby jsem je zasadila. Ale čím déle jsem psala, tím více jsem měla pocit, že píšu o lidech žijících v současnosti.

Takže postavy jsou vymyšlené nebo vám o nich někdo vyprávěl?
Všechny jsou vymyšlené. Chtěla jsem vytvořit fakt pořádného záporáka a slabocha zároveň opojeného představou, že je výjimečný, že si může dovolit, co si usmyslí. No a kolem něj se pohybují lidé dalších různých charakterů. Nebojte, jsou tam i hodně kladné typy.

Ano, ta postava jednoho z hrdinů, který po válce dělá kariéru, je fascinován mocí a stává se z něj ukázkový narcis, mě zaujala. Je to výpověď o tom, jak každá doba dokáže vychovat bezcharakterní individua, která jsou všeho schopna?
Přesně o to jsem se pokusila. Protože jsem se v poslední době s takovými lidmi kupodivu docela často setkávala. Například  na takové narcisy narážím mezi komunálními politiky jednoho ostravského obvodu. Chovají se podobně jako svazáci a mladí komunisté v padesátých letech. Kupříkladu se velmi rádi nechávají fotografovat, pořád někde pózují. Tak jsem si jich všímala, snažila jsem se je pochopit a začali mě fakt zajímat.

Děj románu je zasazen na Valašsko, které důvěrně znáte. Bylo to pro vás snazší popisovat známá místa?
V poslední době se mým domovem stává Rožnov pod Radhoštěm. Jsem tam hodně často. Ale neznamená to, že bych Beskydy nějak extra dobře znala. V podstatě se tam zašívám, abych měla klid na psaní, takže na nějaké prozkoumávání krajiny nemám moc čas. Ale mám to tam ráda, takže se mi prostředí popisovalo snadno.

Mnozí se asi budou ptát, proč má kniha takový název. Vysvětlíte?
Když se v Beskydech v roce 1944 silně rozmohl partyzánský odboj, nacisté se rozhodli zakročit. Přijelo tam množství německých vojáků se psy a snažili se partyzány v lesích vypátrat, pochytat. Odehrávaly se tam opravdu kruté boje a mnohdy je odnášeli obyčejní místní lidé. Zkrátka, jednoho dne se na určitém místě v Beskydech objevila spousta psů. Ale nechám na čtenářích, jak ten název pochopí, jak si ho po přečtení vysvětlí, protože má více významů.

Dá se jednoduše říct, jak se po válce na Valašsku žilo?
Nastala doba vyřizování účtů. Vím o případu, kdy muž, který byl opravdu partyzán a nasazoval život za osvobození země od nacistů, skončil jako popelář, zatímco jeho vrstevníci, kteří donášeli německým vojákům, začali dělat kariéry. Ne nadarmo se říká, že po válce byl najednou partyzán úplně každý. Lidé si navzájem vystavovali potvrzení o tom, že byli v odboji.

Neobáváte se toho, že přijdou negativní reakce od pamětníků či jejich potomků, že jste si dovolila dotknout se zidealizovaných partyzánů, kteří mají v kraji desítky pomníků?
Naopak. Já mám z povídání s tamními lidi pocit, že velmi dobře vědí, jak složitá ta doba byla a jim samotným mnohdy nejvíc vadilo, že komunisté vytvářeli falešné hrdiny. Zatímco lidé, kteří se opravdu hrdinsky chovali, byli často pozapomenuti. A právě to jen mottem té knížky – že nikdy nevíme, jaký příběh se za kterým památníkem skrývá.

Setkáváte se se svými čtenáři? Děláte besedy?
Jsem ráda, když mi čtenáři píší. S besedami je to těžší. Přijedu, pokud jsem pozvána někde v mém okolí. Ale já kromě psaní knih normálně pracuju, nemám čas na to, abych jezdila na druhý konec republiky povídat si. Je mi to líto, protože ty besedy jsou vždy skvělé, někdy bývám až dojatá, jak pěkně se ke mně čtenáři chovají. Vůbec na to nejsem zvyklá, protože k novinářům se lidé mnohdy chovají spíše nehezky, s despektem, s nedůvěrou.

Stejně jako předchozí vaše romány se i tento čte jedním dechem. Zařadila jste se po bok autorek jako je Karin Lednická, Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková, kdy se čtenář po přečtení knihy těší na další. Takže se ptám – píšete už další knihu?
Moc děkuju, takové srovnání mi dělá radost, ale nevím, jestli si ho zasloužím. Každopádně je moc fajn vědět, že se někdo těší na další knížku. Aspoň mi to lidé říkají. Takže ano, další mám téměř hotovou. Strávila jsem nějaký čas jako obvykle v Řecku a tam jsem si krásně psala. Ale neptejte se, o čem bude. Zatím neřeknu. Snad jen, že půjde o období, ve kterém se děj knih moc neodehrává.

 

Scarlett Wilková je novinářka, která se psaní věnuje od chvíle, kdy po maturitě nastoupila do podnikového časopisu v Ostravě. V posledních letech se zaměřuje na rozhovory a společenská témata. Léta pracovala pro projekt Paměť národa a na základě výpovědí pamětníků napsala knihu Až uvidíš moře. Ta se brzy stala bestsellerem. Následovaly knihy Ty chladné oči, Desetkrát a dost a současná novinka Když přišli psi.

 

 

 

 

knihy kultura literatura rozhovor
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA