Jde o schopnost, které se říká multitasking. Je to zjednodušené označení situace, kdy člověk dělá mnoho úkonů najednou. V práci to znamená, že vyřizuje něco mailem, zároveň odpovídá kolegům na otázky a souběžně kliká na mobil esemesku dítěti s pokyny, co si má vzít z lednice. Umění multitaskingu bývá spojováno více s ženami než s muži. Ženy jsou tradičně vnímány jako bytosti, které zvládají dělat víc věcí najednou, zatímco muž se zaměřuje na řešení jednoho problému a není prý schopen najednou sledovat televizi, telefonovat s kamarádem, připravovat večeři a kontrolovat dítěti domácí úkol. Otázkou je, zda to není tak trochu mužská výmluva.
Na toto téma proběhla v minulých letech řada studií a spoluautor jedné z nich Gijsbert Stoet v publikaci s názvem Multitasking uvedl: „Dovednost soustředit se na několik věcí najednou v podstatě neexistuje. Pokud se jevem budete opravdu detailně zabývat, zjistíte, že nikdo ve skutečnosti nedělá dvě věci najednou, ale přepíná z jedné na druhou. A ani jednu nedělá pořádně. A je nesmysl si myslet, že jde jen o ženskou záležitost. To se jen zdá, protože ženy mají více tendence snažit se být perfektní, výkonné, o všechny se starat.“
Časopis Nature už před několika lety zveřejnil text, podle nějž obdivovaný multitasking není ve skutečnosti nic jiného, než zoufalá snaha vypořádat se valícími se úkoly a neschopnost či neochota si říct: stop, tohle už je moc. Psychologové dokonce docházejí k závěru, že snaha být perfektně fungující bytostí zvládající několik úkolů najednou, zhoršuje paměť, empatii a schopnosti jako je sebeovládání a rozhodování.
Multitasking ovšem nyní pronikl do našich životů, zabydlel se v nich a mnozí, na místo, aby se ho z nich snažili vyhnat, se jim chlubí.
„Všechno je na mě, všechno,“ říká pětapadesátiletá Táňa kamarádkám. „Vařím, starám se o barák náš i mých rodičů, k tomu ještě onemocněla tchyně, tak za ní jezdím. V práci zastupuju vedoucí, která je na dlouhodobé nemocenské,“ vypráví.
„Přidali ti aspoň za ten záskok?“ ptá se jí jedna z přítelkyň.
„Ne, to mi nikdo nenabídl.“
„Tak si řekni.“
„Ne, firma na tom není dobře, co by si beze mě počali? Šéf říká, že jsem jejich poklad.“
„Jsi už z toho všeho unavená. Doufám, že dcera pomáhá…“
„Ale tak víš, jak to je. Nechci to po ní.“
„Proč?“
„Ale tak, nebude posluhovat mému tátovi a mámě. Nejraději se o ně postarám sama. Doktorka mi nabízela, že mi pomůže zařídit pečovatelskou službu, ale nechtějí v baráku někoho cizího. Já to zvládám.“
„Petr ti pomáhá? Vozí tě tam aspoň? Že on na tobě všechno nechává?“
„Ale, tak znáš mužské. Ale já fakt zvládám.“
Asi měsíc po tomto rozhovoru Táňa skončila v nemocnici. Zkolabovala na ulici. Lékaři konstatovali, že je vyčerpána, diagnostikovali ji neléčený zápal plic.
„Musím se dát rychle dohromady, z práce už volali a ptali se, kdy se vrátím. Jsou beze mě úplně v háji, šéf říkal, že jsem nepostradatelná,“ říká.
„Žijeme v době, kdy je kladen velký důraz na to, abychom byli výkonní, perfektní ve všech směrech. Mnohé ženy podléhají pocitu, že by měly být jakési superhrdinky, které zvládají dělat několik věcí najednou. A netýká se to jen mladých lidí, ale často žen ve vyšším věku,“ říká terapeutka Jana Novotná.
„Nedávno jsem pozorovala vnučku, jak se učila. Měla otevřenou učebnici, před sebou na počítači nějaké obrázky, na které klikala. Zároveň koukala do mobilu a smála se, takže si s někým psala. A pak jí zazvonil druhý mobil, takže souběžně s tím vším ještě mluvila,“ říká pětašedesátiletá Pavla. „Řekla jsem jí, že z toho musí být zblblá, tak se naštvala. Jenže pak jsem si uvědomila, že jsem taky často zbytečně zrychlená a že jsem taková nebývala. Nedávno jsem se přistihla, že jsem měla puštěnou televizi a nevěděla jsem, na co jsem se v ní dívala, souběžně jsem si psala na mobilu s kamarádkou a odbíhala jsem do kuchyně míchat polívku a kontrolovat maso v troubě. Byla jsem nervózní, protože jsem čekala syna a snachu na návštěvu. Vždycky říkají, ať nic nechystám, ale já vždy vařím, peču, smažím. No už jsem taková, manžel o mně říká, že jsem běska,“ dodává.
Opakem multitaskingu je termín flow. Tým výrazem se nazývá stav, kdy se člověk soustředí na jednu jedinou práci, činnost. Je jedno, zda jde o pracovní úkol nebo o zábavu, o něco, co mu dělá radost, třeba o čtení nebo kreslení. Prostě se do něčeho ponoří, nenechá se vyrušovat. Výsledkem bývá, že věc zpravidla udělá pořádně a má z ní dobrý pocit.
Psychologové v poslední době čím dál více apelují na to, že bychom si na rozdíl od multitaskingu měli do života pouštět právě flow. Ukazuje se totiž, že kdo pochopí, o co jde, získá sebevědomí, klid, radost ze života. A v ideálním případě pak má tolik sebejistoty, že se nepotřebuje s nikým srovnávat, soutěžit, snažit se být nejlepší. Což je stav, ve kterém se docela dobře žije, ať už je člověku čtyřicet nebo třeba osmdesát.
