Jak jsme s úsměvem zatočili s úklidem
Foto: Jana Vargová

Jak jsme s úsměvem zatočili s úklidem

10. 8. 2024

"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek, koberec a vymalujeme. Od vás potřebujeme, abyste z vnitřků skříní vše vystěhovali," přišel nám oznámit pracovník oddělní správy objektu.

Byla to Informace, která námi v kanceláři zacloumala. Protože jsme se porozhlédli po interiéru a otevřeli všechny skříně.

"Doufám, že ty šanony jsou jen jako dekorace, tedy prázdné. Dobře se budou uklízet," reagovala Lucie, služebně nejmladší kolegyně, na informaci o rekonstrukci naší kanceláře.
"Nikoliv," z omylu nás vyvedla Zdena, nejstarší pracovnice v naší administrativní buňce co do délky zdejšího pobytu. "Všechny jsou plné."
"Pak tedy musí na řadu přijít nejlepší přítel úředníka," pronesla jsem mezi zamračené tváře.
"A to je co?" zaznělo unisono.
"No přece průvan!" vysvětlila jsem a dodala: "Ten by za nás mohl vyřešit třídění a likvidaci."

Tak jako doma, i v kanceláři se postupem času nashromáždí věci nepotřebné, ale uložené, protože co kdyby... V kanceláři to jsou dokumenty nepodléhající archivaci a skartaci, přesto jsou někým někam uloženy a zapomenuty. Na světlo se dostanou právě i díky rekonstrukční, a tím i uklízecí akci. A tak jsme se jednoho dne v práci sešli s přepravkami a velkými plastovými pytli, abychom rukou společnou a nerozdílnou zahájili, provedli i ukončili tolik nepopulární a neoblíbenou činnost. Povzdechli jsme si: kdyby se jen malovalo, nábytek se zakryje. Ale tohle? Z několikahodinové práce se vyklubal čas s vysokými výkony protkaný legráckami a dobrou náladou.

Šanony s kopiemi objednávek a faktur šly ke skartaci.
"Tohle už v písemné podobě nepotřebujeme, všechno je v počítači," komentovala Lucie.
"To je fakt. Faktura je dokument, který před zaplacením měl tendenci samovolně se přemisťovat na naprosto nelogická místa," přisadila si Renata a dodala: "Dokument, který se do třiceti dnů nevyřídí sám, nezasluhuje si po této době naší pozornosti."
"Když k tomu přičteš účetní, kteří všechno mají, tak budeme mít o práci méně," houkla do nitra kanceláře Lucie. Zdena si přisadila: "A víte, kdo je vlastně účetní? Je to osoba, která vyřeší problém, o kterém nevíme, způsobem, který nechápeme."
"Ty jsi nějaká chytrá," s potměšilým usměvem reagovala Veronika.
"Jo, jo, doma mi říkají, že jsem vtipnou kaši nejen snídala, ale někdy si dala nášup i k obědu," zaznělo zpoza stolu s navršenými dokumenty.
Nejmladší Lucie už pronikla do našich slovních přestřelek, a přidala se: "Jasně, všechno je v počítači a ten vykoná více práce než člověk."
"Jooo? A víš, proč?" vykřikla Veronika. "Protože počítač nemusí zvedat telefony!"

Pro skartaci dokumentů, které nemůžeme hodit do běžného papírového odpadu, jsme vyfasovali velkou modrou popelnici. Otvor na zamčeném víku, široký asi tři centimetry, slouží ke vkládání papírů, které poté najatá firma zlikviduje. Po více než dvouhodinové práci, už patřičně zpocení a zaprášení, kdy jsem vyřazené složky poctivě vhazovala do díry, jsem si ulevila: "Hernajs, to někdo nemohl to víko odemknout? Házet to tam po troškách je děs."
"Tak všichni sledujte," ozvala se Veronika a víko popelnice odklopila. Nezamčený zámek se bimbal na řetězu za hurónského chcechtotu mých kolegů. 
"Nojo, tak jsem si nevšimla," na oko naštvaně jsem se ozvala a v zápětí se přidala ke všeobecnému veselí. Na můj účet. No a co?

Práce nám šla od ruky i díky přestávkám na kávu a malou svačinku. Tu jsme nabídli i Pavlovi, údržbáři a pomocníkovi při manuální práci.  "Lidi, díky, ale hubnu k moři do plavek," odmítl a hladil si vystupující břicho, které jen podtrhávalo jeho dost velkou nadváhu.
Zdeněk vypálil ostrými: "Letos už to nestihneš, tak za kolik let chceš vyjet?" "Nech si tu impertinenci," usmál se Pavel a pokračoval: "Až budu štíhlý, přijdu se ti ukázat, ty hubeňoure!" a posměšně se podíval po  rostoucím Zdeňkovu břichu.

V tu nejnejvhodnější dobu, tedy když jsme odpočívali, se ve dveřích objevil náš vedoucí: "Koukám, že tady platí nepsané pravidlo, že čím mají zaměstnanci méně práce, tím dělají pomaleji." Spolkla jsem větu, že by se hodily další ruce a vyslechla si šéfův dovětek: "Dívám se na čurbes, který jste tady za několik desítek minut dokázali nasekat. Pozor, abyste konečně čistý stůl neměli proto, že budete mít přecpané šuplíky! Všechno staré, nepotřebné, zaprášené vyházet! Jdu na oběd." A odkráčel středem.
Jediný muž v naší úřednické sestavě, Zdeněk, do zavřených dveří prohodil: "No, tak mu popřejme dobrou chuť. A to si ještě nepřisadil jeho oblíbený bonmot, že čím déle jsou zaměstnanci na pracovišti, tím pravděpodobnější je, že se tam věnují i jiným věcem, než práci." Shodli jsme se, že pro současné chvíle toto nepasuje, neboť vyklízení skříní a inventura každého papíru je činnost, se kterou nám nikdo nepomůže, a je zřejmé, že pracovní dobu budeme muset trochu natáhnout.

Pár minut jsme se každý věnoval třídění, když jsme zaslechli, jak si Veronika, tedy oficiální zástupkyně našeho šéfa, něco mumlá. "Hele, nechtěla bys nám říci, co řešíš sama se sebou?" padla otázka ze Zdeňkových úst.
"No, uvědomila jsem si, že jsem porušila moje pravidlo, že smysl zástupce spočívá v tom, že se může hodit marod, kdykoliv se objeví nějaký průšvih."
"Ale my nejsme v průšvihu," nesouhlasila Renata. "Makáme, i když důvodů, proč nějakou práci neudělat, se vždy najde více než důvodů pro její vykonání."
"Co řešíte? Mám dojem, že jsme se dostali mimo mísu," s vykuleným obličejem a pěti šanony v ruce projevila svůj názor Lucie.
"Lucko," začala s poučováním Renata. "Pamatuj si, že děláš-li nějakou práci příliš dobře, už se z ní nevykroutíš. Teď to vypadá, že tady všichni blbneme a blafáme nesmysly."
"Tak to je asi z hladu," pronesla jsem důležitě do kolektivu osob, na první pohled upachtěných a ušmudlaných jako zaprášené šanony.
"Tady se ve skříních neuklízelo snad sto let," ozvala se Lucie.
"Počkej, až tu strávíš čtvrt století, pak si to povíme," odpověděla Zdena a tiše prohodila: "No, za čtvrt století já už budu čuchat kytky zespodu. Na dobré adrese, na Olšanech."
Pohoršeně jsme se po sobě všichni podívali, jako kdyby někteří z nás na světě měli zůstat na vzorek.
"Čím více stárnu, tím lepší jsem bývala," stále mudrovala Zdena.

Blížilo se poledne a naše čtyřhodinové intenzivní uklízení si vyžádalo delší přestávku. Otevřeli jsme dveře, abychom přepravky s dokumenty pro archivaci připravili pro transport, když se Zdeněk zeptal:
"Kdo půjde pro oběd?"
Z chodby se ozvalo: "Nikdo nemusí, oběd přišel za vámi." V náručí s krabicemi s pizzami se mezi námi objevil šéf.
"Vy jste nám lhal,"  dovolila si poznamenat Veronika. "Říkal jste, že jdete na oběd, přitom jste šel pro oběd."
"No, tak jsem lhal. Ono je jedno, jestli lžeme, nebo mluvíme pravdu. Pokaždé nám polovina lidí nevěří."
"Jenže my vám věřili všichni," doplnila Veronika. "I když, musíme přiznat, jsme vaším slovům nevěnovali příliš velkou pozornost."
"Jo, jasně," usmál se šéf. "Tak si běžte umýt ruce, ať ty pizzy nevystydnou." Jako v mateřské škole, blesklo mi hlavou.

Přátelská a veselá atmosféra nás provázela celým obědem. Každý z nás přidal nějakou historku pro ještě větší odlehčení práce, která na nás čekala.
"Víte, co jsem někde četl?" přišel se svojí troškou do mlýna Zdeněk: "Prý použití sprostého slova po skončení on-line semináře vyvolá na monitoru hlášku - opravdu chcete videokonferenci ukončit? - Tak doporučuji, příště se neodhlašujte hned, chvíli počkejte, možná se dozvíte více. Hahaha!"
Veronika přidala několik úsměvných rad pro případ, že by se zaměstnavatel chtěl s pracovníkem rozloučit ve zkušební době opravdu důstojně. "Že prý se vše odvíjí od důvodů ukončení spolupráce. Například se může sdělit: máme pro vás dobrou zprávu - zítra už nemusíte spěchat, abyste nepřišel pozdě. Nebo - Nevím, co si bez vás počneme, ale rádi bychom to zkusili."
Poděkovali jsme si navzájem za, proto tuto chvíli, naprosto zbytečné informace. 

Vyklidit kancelář a připravit ji na výměnu nábytku, podlahové krytiny a vymalování nám trvalo dva dny. Probírka provětrala regály skříní tak důkladně, až Veroniku přiměla k upozornění:
"Lidi, dejme si pozor, abychom uklízením věci nezašantročili." Nestalo se, po uložení toho, co jsme vytřídili, jsme si sedli k zasloužené kávě, připomínali si humorné chvíle podtržené usilovnou prací a kochali se pohledem na novotou vonící skříně. V klidu, pohodě a přátelské atmosféře jsme vykonali záslužnou práci. A uklízení jsem si vlastně užili. Nicméně, vrátil se čas na vyřizování požadavků, úkolů, podnětů, námětů, zpracovávání statistik, přehledů s potřebnou a nutnou trpělivostí při setkávání se s klienty tváří v tvář. Ale o tom možná někdy příště.

  Poznámky:
1. Se skutečnou akcí se příběh shoduje jen v některých bodech.
2. Donesení pizzy vedoucím je zatím jen z říše fikce.
3. Jeden z bonmotů pronesených v průběhu úklidu by neměl zapadnout: "Smějte se co nejčastěji. Je to prospěšné pro zdraví, ale hlavně si tím zkracujete pracovní dobu." 
4. Poznámka pro neustále nespokojené jedince: "Chcete zvýšit svoji cenu? Obklopte se nulami, vaše hodnota se znásobí." Výsledek pak může vypadat tzv. pod psa. Pro NÁŠ kolektiv toto úsloví neplatí!
4. V textu jsou použity některé myšlenky pana J.M., který zejména školským zařízením poskytuje metodickou pomoc. Děkuji.

 

 

 

 

 

Můj příběh práce
Hodnocení:
(5.2 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.